Možná, že konečně už přišlo.
Na naší zahradě vykvetly první krokusy, a sněženky a bledule. A žluté úpolínky.
Jaro je tady.
Jen suché stvoly trvalek, které jsem nestačila na podzim uklidit, tak trošku narušují tu krásu.
A mrtvý pták na kameni, kterého asi odchytla kočka a pak nechala být prostě jen tak.
A divný pocit někde u srdce, že jaro je sice tady, ale stíny, takové podivné a smutné, zůstaly a jsou všude kolem nás.
Nevím proč, ale je mi občas tak smutno a temno, že bych ten temný smutek mohla hmatatelně nakrájet na kousky a rozdávat.
Ale to se prý nedělá. Lidem kolem nás nemůžeme nabízet smutek, ale naopak - veselou tvář.
A jaro je veselé. A hravé. A teplé. A slunné. A plné květin - nejen na zahrádkách.
A možná už skutečně přijde.
Se vším všudy....
Otážky č. 4: Je vám taky někdy smutno - třeba jen z toho pomyšlení, že naše děti jsou možná "oběti boha Molocha"?
Co to znamená? A myslíte si, že je tomu tak? A že je či není třeba kvůli tomu smutnit?
A otázka podivná - máme - máte - svou střechu nad hlavou?
Žádné komentáře:
Okomentovat