23. 3. 2010

hledání smyslu a výchova

Výchova vypadá na první pohled a chápání jako velice smysluplná činnost.
Vy, co chodíte na přednášky, možná už víte, že to docela až tak nemusí být pravda. Tedy aspoň z toho hlubšího, filosofického hlediska.
Pokud někoho vychovávám (e), stáváme se potřebnými pro jeho existenci. A náš život má smysl teprve tehdy, pokud tady na světě pro někoho jsme, tedy pokud nás někdo - někdo konkrétní - ke svému životu potřebuje.
Milivat druhého člověka znamená potřebovat ho - a být pro něj potřební.
Ale k čemu "vede" výchova?
V podstatě k popření tohoto smyslu. Od prvního okamžiku učíme "výchovou" děti své i cizí samostatnosti.
A samostatnost mimo jiné znamená nepotřebovat již toho druhého. Umět být sám, zvládat být sám.
Čím rychleji a snadněji se naše děti osamostatní, tím lépe jsme je vychovali.
Někdy mne z toho mrazí.
Někdy je velice těžké hledat smysl...
Otázky č. 8: Znamená hledání sebe sama také hledání smyslu? A co tzv. paradigmata - co myslíte, jsou hledáním toho smyslu, který může být cílem? A co vlastně paradigmata znamenají - jak jim rozumíte?

Žádné komentáře: