Snad (někdy) snadno vykouzlíme na svých tvářích úsměv.
Uf, takový otřepaný výraz - vykouzlit... a úsměv k tomu.
Ale možná to není zase jen až tak otřepaná věta. Možná je úsměv skutečně kouzelný, a proto se vždy vykouzlí. A možná, že to není zrovinka o tom "kouzlení", ale o tom, že prostě, když je něco kouzelného, "kouzlí" se to tak nějak samo sebou.
Když se ale nevykouzlí úsměv, ale něco opačného - o čem to pak je? O něčem nekouzelně smutném?
Možná slzy nejsou kouzelné jen proto, že jsou čarovné.
Slzy nám projasní oči. - Jak říkávala moje maminka: jen se vyplač, budeš pak hezčejší.
Ale někdy je mi smutno z toho, kolik asi takto "hezky krásných" lidí po světě chodí.
A o své "čarovné" kráse ani neví.
Protože vnímají jen ty slzy...Otázky č. 6: Ve chvílích radosti a smutku prý nejvíce cítíme, že jsme na světě sami. Jsme na světě sami?
Je láska únikem ze samoty "ego cogitans" nebo naopak - návratem k samotě? A je jaro o lásce?
1 komentář:
Dobré ráno, paní doktorko. Nemůžu si pomoci, ale z Vašich řádků na mne jde "Váš" smutek. Zdá se mi to nebo je vám najednou na světě tak smutno? Čtu dobře mezi řádky nebo se mýlím?
Přeji Vám krásné jaro a hodně Vám za vše (i za ten smutek) děkuji,
Jana
Okomentovat