Jsme před vrcholem našeho "putovního" kopečku, chcete-li "kopce."
Za chvíli budeme na pomyslném vrcholku.
Když se obracím zpět, tak se přiznám, že vlastně ani nevím, kudy jsme šli. Měla to být "procházka" filosofií výchovy a procházka sebou samými. Nikdy nevím(e), jestli byla zdařilá. Cesty vedou cestou necestou...
a mne osobně vždy překvapí.
Zastavíme se na vrcholku kopce a položíme si snad (?) pro naše putování poslední otázky:
Má to všechno kolem nás i v nás nějaký smysl? Mělo pro nás smysl i toto putování?
Co nejdůležitějšího bychom měli zvládat v životě vzhledem k druhým "dělat a udělat?"
Spočívá odpuštění v zapomenutí?
Proč je člověk křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat