Šla jsem naprosto ztichlou ulicí.
Nikde nikdo.
Utichly obchody, kina, veškeré prodejny, kavárny, divadla. Všude pusto prázdno.
Nepotkala jsem člověka.
Sedla jsem si na lavičku na zcela ztichlém, opuštěném náměstí.
Údivem nad tou samotou mi začaly pomalu stékat z očí slzy.
Když jsem je najednou zvedla, uviděla jsem před sebou krásnou bílou postavu, celou prosvětlenou sluncem.
To ticho, ta prázdnota, ten svět bez lidí, to byla Láska.
Láska k těm druhým...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat