Dítě.
Všechen ten momentální shon a spěch - pokud jste mu podlehli - je ve znamení narození malého dítěte.
Vždyť vlastně celé Vánoce jsou svátky dětství. A také podle toho, jaké za našeho dětství bývávaly, podle toho je také vnímáme. Někteří se na ně těšíme jako malí, někteří z nás se tohoto svátku tak trochu bojí, někteří zase jsou naplněni spíše smutkem a nostalgií.
Patřím k té první, druhé i třetí skupině.
Pořád je ve mně to malé dítě, které se těší na tu atmosféru Vánoc. Na jejich vůni, napětí, tajemno. A nakonec i na ten stromeček.
Ale také se těchto svátků trošičku bojím - že se nějak pokazí. A také mě naplňují smutkem a nostalgickými vzpomínkami na to, co bylo, ale co už není.
Být tak znovu opět tím dítětem..., ne v hloubi duše dospělého člověka, ale tím skutečným, rozzářeným, nadšeným, natěšeným, zvědavým, nedočkavým, čekajícím...
Po večeři, koledách a zazvonění zvonečku běžet pod stromeček... a vidět opět maminku s tatínkem, bratra se sestrou, dárky jaksi v pozadí a zbytečné, když jsme opět všichni spolu. To by byl ten nejkrásnější dárek.
I o této podvědomé, ale neuskutečnitelné touze jsou (možná?) Vánoce.
Otázky dvacáté druhé:
1. Znáte typologii dítěte z filosofického hlediska a mohli byste ji blíže charakterizovat?
2. Která z charakteristik je Vám osobně nejbližší?
Žádné komentáře:
Okomentovat