Co by na nás mělo na vrcholku našeho kopce v našem putování vlastně čekat?
Na tom pomyslném vrcholku kopce není nic jiného než - odpuštění.
Protože nikdo z nás není dokonalý - tak ani lidé kolem nás dokonalí nejsou, takže bychom při tomto porozumění vlastní nedokonalosti a tím i nedokonalosti druhých měli dojít k tomu, že to, co nás "osvobodí" ode všeho zlého není nic jiného, než odpuštění si vlastních nedostatků a tím i těm druhým.
Ublížil mi někdo v mém životě? Ubližuje mi neustále? Trápí mě to, bolí mě to, nespím kvůli tomu, neumím to vyřešit? Pak existuje jediná cesta, - poslat to od sebe někam pryč, oprostit se od toho, tedy od-pustit.
Říká se ale, že odpustit ano, ale že to neznamená zapomenout. Ale pokud odpustím, a nezapomenu, pak to znamená, že to nedobré je stále se mnou. Tedy že nedošlo k od-puštění, a vše zůstalo i nadále s námi.
Odpustit znamená zcela se od toho, co nám ublížilo, odstřihnout. Srdcem i rozumem zapomenout.
Je to téměř nadlidský úkon.
Otázky dvacáté čtvrté:
1. Proč se říká, že odpouštění je božské?
2. Co si myslíte, že je jednodušší - odpustit srdcem nebo rozumem?
Žádné komentáře:
Okomentovat