Projeli jsme se dopoledne s vnoučátky starou ostravskou tramvajkou Barborkou, pak pobyli na vánočních trzích na Masarykově náměstí a hurá domů. Pohodový, trochu zamlžený den.
K večeru jsme vzpomínali s bratrem na adventní dobu našeho dětství. Na to, že nebyly adventní věnce, za to byly roráty. Roráty.
Mé předvánoční dětství je spojeno s tímto kouzlem. S vůní cukroví a tajemné atmosféry ranních rorát. Hluboko v srdci, v paměti. Nevěřila bych v tu dobu, jak ranní vstávání do tmy a do mrazu, zmrzlé tváře a prokřehlé ruce, propojené s pocitem zamrzlých prstů na nohou, jak toto všechno může být nezapomenutelným okamžikem tajemných Vánoc. Jejich očekávání, jejich symbolem.
A někdy myslím na své děti, na svá vnoučata - a že to, co je možná dnes pro ně přítěží, může být jednou tou nejkrásnější vzpomínkou.
Roráty to nejsou... (protože nejsou).
Otázky osmé:
1. Jak se pojetí člověka dle paradigmat propojuje s pojetím lidského života? S životem každého z nás?
2. Máte nějaký svůj tajemný či kouzelný předvánoční zážitek z dětství, který se Vám navždy vtiskl do paměti? Můžete zavzpomínat a povyprávět?
Žádné komentáře:
Okomentovat