Únorová setkání v Tohu vabohu

Tak první únorové setkání,

a hned na Hromnice a o hodinu více... nebo půl píce... Nebo na Hromnice zima s létem potkala se, říkají pranostiky. Hmm. Tak už je tady máme. Zimu s létem dohromady. Podívejte se z okna - připadá Vám to tak?

Ale jinak. Občas mě zarazila myšlenka, co vlastně ty Hromnice jsou, co to vlastně znamená a proč. Únor je měsíc, kdy do jara je ještě daleko a krásné zimní období očekávání Vánoc je pryč. Únor je takový smutný, prostě rychle ho přečkat a mít za sebou, brr. Prostě bezútěšný měsíc, kdy na člověka padá smutek a nostalgie. A pak jsem jednou zjistila, že takové pocity už asi měli lidé i v minulosti. Třeba zrovna v tento hromniční den se ve středověku hrály hry, kterým se říkalo „žalostné“ (chandeleur). K hlavním zvyklostem tohoto svátku patřilo zapalování svíček, kterým se říkalo hromničky. A co více - konala se také procesí, v jejichž čele kráčela místní smetánka, tedy významné osobnosti, a navzájem se všichni předháněli, kdo bude míc krásnější a kvalitnější svíci. Tu svíci, která shoří a nezbyde z ní nic, ani ten knot. No nebylo to, no není to skutečně žalostné? Nakonec nezbude nic...
A tak mě napadá "žalostná" myšlenka - půjdu do supermarketu, koupím si svíci, zapálím ji a s nějakým smutným nápěvem typu "jaro, kde jsi a živote, vrať se k nám, sluníčko zasviť" se několikrát projdu po Masarykově náměstí v Ostravě nebo napříč shopping parkem.

To bude krása...

do té doby, než mě zabásnou policajti. To pak teprve budu žalostná a smutná :-)

Přeji tedy nežalostný a nesmutný únor, plný zapálených svící - symbolu to života - někde tam v hloubce našich srdcí... To je možná ta zima s létem. Zima a chlad navenek, ale vevnitř žár, plný slunce.

Protože takoví jsme možná my lidé, obojí zároveň, a nejen na Hromnice.