Pamatuji si to od dětství.
Mohlo mi být tak čtyři, možná pět let. Měli jsme mikulášskou besídku v naší místní školce. Bylo tam plno mých kamarádů - dětí, a maminka a anděl a čert a hlavně - Mikuláš. Takový vysoký, veliký, s bílými vousy... Dodnes ho vidím, dodnes si ho pamatuji, i tu atmosféru toho krásného večera tenkrát ve školce.
K nám domů však ten hodný pán nepřišel nikdy. Jen jsme večer dali talíře na okno. A ráno tam byla od něj nadílka. Mandarinky, banány, pomeranče, ale také perníčky, čokoláda, ořechy, burské oříšky a také uhlí a brambora... Mikuláš chodil v noci, někdy nad ránem, vždy v době, kdy jsme my děti spaly.
Věřím na Mikuláše. Ne na ty potácející se s čerty a s anděly v ulicích, ale na toho opravdového. Teď se už možná snáší odněkud z jiné reality, blíží se k naší zemi a v noci začne nadělovat dárky hodným dětem.
A že má co na práci....
Možná to do rána ani nestihne všechno obejít, celý svět, a tolik dětí v něm.
Ale on to zvládne...tak jako to zvládal a zvládá po celá staletí...
Otázka osmnáctá lehce zvídavá: Vzpomínáte si ještě na svého prvního Mikuláše z dětství?
Otázka osmnáctá křehká: Jak byste vysvětlili myšlenku, že je člověk křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek?
Otázka osmnáctá zvídavější: Může souviset Mikuláš s chutí žít?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat