30. 5. 2015

Zapomenutí se

Trošičku jsem se na tom vrcholku "zapomněla."
Někdy to tak bývá - dostaneme se někam (aniž jsme před tím tušili, kam to vlastně bude), usadíme se tam, žijeme
a čas nám plyne.
A pak se najednou z toho probereme
a máme před sebou další kopečky a kopce a další cestičky a cesty.
Musíme vždy, když dosáhneme nějakého vrcholku, sestoupat dolů nebo je možné kráčet po dalších jen vzhůru?
Až kam?
Jen tak se ptám...

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Myslím si, že po vystoupání na jeden vrcholek, zjistíme, že to ještě není všechno, co jsme chtěli zažít a poznat a najdeme si v dálce další vrcholek, na který můžeme šplhat. Jde jen o to najít si ten vrchol co nejdřív, abychom při tom hledání nespadli zase dolů.

Anonymní řekl(a)...

Každé další poznání - vrcholek - mě posouvá o stupeň výš. Až kam? Do světla, harmonie.Snad. Nevím, ještě tam nejsem.:-)

Unknown řekl(a)...

Vrcholy mám rád :-)

Unknown řekl(a)...

Paní Prokešová, někdy mám pocit, že jsem vyšel ten nejvyšší vrchol, kdy už vyšší není. Ale po nějaké době zjistím, že jsem v nadmořské výšce 0. Byl jsem na vrcholu své kariéry pak přišel zlom a byl jsem ,,až po krk ve sračkách", tedy ještě pod bodem 0. Teď mám před sebou menší kopeček...., který dám, a po kterém mě bude čekat K2.
Michal Forst