Všecko prý má své jméno. a to, co pojmenujeme, to prý také je. No a pro mnoho věcí a významů nám to pojmenovávání chybí - kolikrát nám schází slova pro vyjádření toho, co třeba cítíme... spousta věcí je nevyslovitelných, nepojmenovatelných, neznamená to však, že by nebyly.
V obodobí mýtů a pohádek teprve hledáme slova. Mýty jsou někdy jako hudba, někde hluboko pod slovy, stejně jako pod tóny, je "cítit" význam...
Hmm. Přišla jsem teď ze zahrady, kde jsem venčila psy, a musela jsem se zasmát zvláštní situaci. Psi se mi rozeběhli za kočkama pod keře a tak jsem postupně vyvolávala jejich jména, jako např. Xeničko, Pepane! A co čert nechtěl, tak u protějšího domku vyšla na zápraží sousedka a svolávala zase svoje kočky: Mišo, Lenine! Lenine! a další jména létala vzduchem. A keře se pohly a zpoza nich a z jejich šera a tmy vyběhli všichni jmenovaní, i ten Lenin, jinak krásný velký kocour s drzýma očima. A taky náš malý, proti němu téměř tříčtvrteční Acher, celým jménem Sinacherib. Odkud to divné jméno? Staroakkadskému panovníkovi téhož jména zemřeli všichni bratři, tak jako tomu našemu kocourkovi, a to zvláštní jméno znamená Ó bože Síne, nahraď mi bratry! Tak jsme mu to jméno dali taky. Ať přežije a ať má mnoho svých blízkých (koček).
Protože i jména mají svůj význam. A co pojmenujeme, to i určuje, že to známe. Z mýtu se tak stává logos.
Otázka č. 4:
Jaká známe další tzv. paradigmata, určující různá období?
A jak souvisí s vývojem dítěte? A s námi se všemi?
Žádné komentáře:
Okomentovat