Tak abychom nezůstali jen u toho depresivního tématu o smrti a podobných věcech, řekneme si něco o hledání štěstí. Líbí se mi rčení, že cesta ke štěstí je velice krátká, - vede údajně jen od mozku k srdci a od srdce k mozku, tedy žádná velká dálka. Nemusíme "jít za štěstím světa kraj", ale hledat ho v sobě samotných, ve svém nitru. A pokud štěstí a lásku, která je s ním spojena, nenajdeme v sobě, nenajdeme je nikde jinde na světě, i kdybychom si boty ušoupali a oči vykoukali.
Stejně tak je neustále v nás i to malé dítě, kterým jsme kdysi byli. Jsme neustále tím malým dítětem, a toužíme, aby se o nás někdo staral a pečoval a měl nás rád, tak jako možná kdysi dávno, kdy jsme to rozumem ještě nechápali. A i kdybychom měli pocit, že jsme byli opečováváni a milováni málo, pak pravděpodobně i tak se o nás někdo staral, jinak bychom tady nebyli, protože bychom to asi ani nepřežili.
Toužíme prý ve svých životech po štěstí a po ráji, ale jak říkal už moudrý F. M. Dostojevský - ráj je ukryt v každém z nás. Jen ho tak nějak v sobě umět najít. Nebo jak je psáno již ve Starém zákoně - Naše poklady jsou tam, kde je naše srdce.
Jen tak vědět, kde ta naše srdce vlastně jsou...
Otázka č. 9:
Čím se liší dětství od dospělosti? Pokuste se to vyjádřit pokud možno co nejstručněji a nejvýstižněji :-)
A jak se má to malé dítě ve Vás samotných?
Žádné komentáře:
Okomentovat