Aha, tak už je to tady.
Moje milé letkyně a letci na koštětech, drobet jsem upadla přímo na zem. Nestíhám momentálně Vaše krásné lety... Sednu, otevřu, pročtu, proletím se, a - na reakci už není tolik sil. Kdybyste to viděli, pak byste spatřili, že nás létá celé hejno... tak prosím o strpení, snad to, slovy mých adolescentních synů, nějak "vykutím".
A ještě další problém se mi zarýsoval. Uznávám lety jako splněnou zkoušku a vzlétnuvším píšu, že jim známku zapíšu do elektronického indexu, že nemusí ani chodit osobně - a včera mi zabylo hooooodně líto, že se tím pádem ochuzuji o znalost tváře (takto znám jen jména), a že bych některé autorky a autory chtěla vidět na vlastní oči a že mi to je líto... že vlastně nevím, a nejspíš už ani nebudu vědět, slovy ne už mých synů, ale babičky - "čija ty je su, dževucho?"
Tak přemýšlím, jak to udělat. Hmmm.
Možností je více - buď to nějak přežiju, nebo časem osobně přijdete nebo já nevím...
třeba si možná uděláme čarodějnické tablo.
No, nějak to vymyslíme. Snad.
To jen abyste věděli, že přemýšlím, a že když přemýšlím, tak se něco chystá :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat