Po přistání 2. - volným pádem

Aha, tak už je to tady.

Moje milé letkyně a letci na koštětech, drobet jsem upadla přímo na zem. Nestíhám momentálně Vaše krásné lety... Sednu, otevřu, pročtu, proletím se, a - na reakci už není tolik sil. Kdybyste to viděli, pak byste spatřili, že nás létá celé hejno... tak prosím o strpení, snad to, slovy mých adolescentních synů, nějak "vykutím".

A ještě další problém se mi zarýsoval. Uznávám lety jako splněnou zkoušku a vzlétnuvším píšu, že jim známku zapíšu do elektronického indexu, že nemusí ani chodit osobně - a včera mi zabylo hooooodně líto, že se tím pádem ochuzuji o znalost tváře (takto znám jen jména), a že bych některé autorky a autory chtěla vidět na vlastní oči a že mi to je líto... že vlastně nevím, a nejspíš už ani nebudu vědět, slovy ne už mých synů, ale babičky - "čija ty je su, dževucho?"

Tak přemýšlím, jak to udělat. Hmmm.

Možností je více - buď to nějak přežiju, nebo časem osobně přijdete nebo já nevím...

třeba si možná uděláme čarodějnické tablo.

No, nějak to vymyslíme. Snad.

To jen abyste věděli, že přemýšlím, a že když přemýšlím, tak se něco chystá :-)

Po přistání - pevnýma nohama na zemi

Čtu si vaše čarodějné lety a občas se musím nejen tiše usmívat, ale dokonce i zasmát. A to většinou tehdy, když někdy popisujete reakce svých rodinných příslušníků na některé pasáže a otázky čaro-dějnického letu. A někdy se až leknu, že si asi myslí, že jsem divná, praštěná nebo rovnou blázen... a aby Vám jednotlivě nakonec tu školu nezakázali v obavě o Vaše duševní zdraví.
No jo, a tak pěkně to bylo myšleno.
Ale z toho aspoň vidíte, že u myšlení se přece jen musí občas letět. Protože kdo stojí na zemi, ne vždy pochopí... jak pěkné je to lítání na koštěti. A jak důležité.
Ale zrovinka teď se můj muž chystá do práce a rád by kafíčko a čisté ponožtičky, tož abych honem honem přistála, a s láskou posloužila. To nějaká myšlenka v oblacích jen tak nevytrhne.
Však dělám to ráda. A taky aby ne.
Vždyť v těch nejobyčejnějších každodenních úkonech se skrývá ta nejhlubší hloubka celé filosofie.
V páru čistých ponožek a ve vřelé kávě ve sklínce od hořčice se právě teď ukryla i má láska.
Můj ty světe,
možná je to tak.

Duhový člověk

Když už jsem tuto rubriku nazvala "barevný svět", mohla bych se také zmínit o jedné teorii, podle které je také člověk "čtyřbarevný". Tak jako mluvíme o trojnosti, můžeme hovořit také o principu čtvernosti. Máme čtyři základní živly - zemi, vzduch, oheň a vodu, dále např. čtyři světové strany, čtvero ročních období, čtyři typy temperamentu (sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik) a také čtyři základní barvy - červenou, modrou, zelenou a žlutou. M. Lüscher hovoří o čtyřech barvách a o čtyřbarevném člověku.

Čtyřbarevný člověk je ten, který dospívá k harmonii mezi čtyřmi základními variantami sebecitu, které jsou těmito barvami podvědomě osloveny. Které varianty sebecitu to jsou? – Je to sebedůvěra, spokojenost, sebeúcta a svoboda. Pokud všechny tyto složky sebecitu, tedy své barvy, vnímáme pozitivně, pak se můžeme cítit také v pohodě a na druhé působime krásně. Tak jako duha na obloze po prosluněném dešti. Ta se někdy krásně vybarví! Tak jako my, lidé, se občas taky "vybarvíme".

Když se zadaří...

tak nám to i ladí.

Čarodějnický let - po přistání: PODĚKOVÁNÍ

Dobrý den vám všem.

Tak jsem na rozpacích. Dostávám Vaše krásné lety i obrázky zelinky Přiďkumě a vidím, že téměř všichni znáte orsej jarní :-) A myslela jsem si, že Vás všechny odměním tím, že prostě všem zúčastněným uznám zkoušku, ale ejhle -

jsou mezi vámi tací, kteří se nechat zkoušet chtějí a vyjádřili zklamání nad tím, že bych je nevyzkoušela. Představte si, je to neuvěřitelné, ale je to tak...

Takže - všem je zkouška předem uznaná, ale přijít můžete, třeba pro pár slov nebo pro zapsání do indexu, záleží na Vás. Všechny cestovale na koštěti ráda uvidím.

To je ale situace :-)

Všem vám za lety moc děkuji a musím říct, že jsem i hodně překvapená. Celou tu dobu jsem netušila (soudě také podle komentářů, kterých hodně nebylo), jestli to vůbec někdo čte a jestli to nepíšu jen tak do prázdna. O to větší je teď mé překvapení a radost, když dostávám Vaše lety. Až mi chybí slova na vyjádření, jak opravdu moc, moc děkuji.

Čarodějný let - 20. přistání: TO NENÍ JENOM TAK

Hezké dobré nedělní ráno.

A máme tady již "přistání". Všimněte si - taky už nepíšu čarodějnický let, ale čarodějný. To je takový, který už "čaro" udělal. Už můžeme přistát, protože jsme se prolítli na košťatech čarodějnic, tedy těch, kdo přemýšlejí, světem otázek a odpovědí. Ale je to relativní (a jsme opět na začátku), protože kdo ví, jak to vlastně všechno je. A protože i přes to přemýšlení a myšlení a odpovídání máme stále další možnosti otázek, můžeme mít z toho zarudlé, červené oči - námahou (nevidíme, co bychom vidět měli) nebo možná i bolestí a smutkem z toho, že to nejde. A tak nám zbývají jen ty čarodějnice, a zase - buď jako výmluva, že za to mohou ony (zlomyslné zvláštní babky) nebo jako útěcha - všechno je to v moci čar a nepatrných nevysvětlitelných kouzel, protože i život je takové kouzlo samo o sobě. A co chtít víc.

Nezbývá tedy než poděkovat Vám všem, kdo jste se mnou letěli a popřát Vám i v životě ve všem, co děláte, hodně štěstí :-) Protože nasednout na koště a prolétávat se, to není jenom tak.

Otázka č. 20:
Myslíte si, že i filosofie může být zábavná?
A je vůbec v dnešním světě potřebná? A co čarodějnice - co ty na to?
A poslední otázka jen tak na okraj - která z otázek byla pro Vás nejtěžší? A která nejzajímavější?

Čarodějnický let - 19. přistávání: SLUNCE AŤ SVÍTÍ

Byla to taková pěkná písnička s pěknými slovy- slunce ať svítí, kde jsi ty, ať ovládne celou zemi, všecko zlé ať v dobré změní, slunce ať svítí, kde jsi ty... Zpívávali jsme ji kdysi dávno, když jsem ještě chodila na střední školu. Přiznám se, úplně jsem na ni časem zapomněla. Až nyní v této chvíli si ji asi po třiceti letech (už po tolika!) znovu prozpěvuji. Už ji ani celou neznám...

Život asi není nic jednoduchého a lehkého. Předpokládá se, že jej zvládáme, stejně jako výchovu a starost a péči o druhé. Ne vždy je to však pravda. Mi samotné kolikrát připadá, že jsem v podstatě životní žabař a že více nevím, než vím, proč, kdy a jak. A že všichni kolem mne to ví, mají snad i recept na život a ví jak žít, jen já ne. Život je navíc vlastně i hodně těžký a hodně bolí. Někdy je téměř nemožné ho unést... asi proto je lépe usmívat se a smát, i když to je kolikrát jen smích přes slzy. Není to přetvářka, je to záchrana. Je to to slunce v nás a kolem nás., které nám pomáhá.

Jak to říkal M. Pagnol ve své knize Jak voní tymián? "Život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutelnými žaly. Však není třeba říkat to dětem." Nemyslím si to. Naopak - život je několik radostí, které v nás zůstávají napořád a nikdy žádné žaly nemají tu sílu je z nás vymazat. Námi prožitá radost je to "svítící slunce" v nás samotných.

Nebo ještě jinak - až Vám někdy nebude zrovna nejlépe, vzpomeňte na verš J. Mahena - za nocí nejtmavších na slunce pamatuj. Nebo jak říkávala svého času moje babička - ještě nikdy nebylo takové noci, aby po ní nenastalo ráno.

Nevím jak Vy, ale já tomu věřím. Teda přesněji - snažím se.

Otázka č. 19:

J. S. Mill údajně řekl, že nejvyšším úkolem výchovy je najít své vlastní štěstí, abychom jej pak mohli dávat druhým.

Myslíte si, že šťastní lidé mají také šťastné děti?

A co Vaše slunce? Svítí? :-)

Čarodějnický let - 18. létání: BOLEST ČASU

S časem to je zvláštní. Často mne bolí. Asi proto, že my lidé žijeme z minulosti do budoucnosti, přítomnost nám spíše uniká, protože nikdy nezachytíme okamžik tady a teď. Řeknu teď - a je to minulost. Žijeme jakoby na hrotu okamžiku, jen jím prolétáváme, ale ten okamžik "teď" vlastně nikdy není. Proto někdy chceme zastavit čas, vychutnat si jej, prožít si jej, - ale ve skutečnosti to nejde. Vše, co je, je minulost nebo myšlenka do budoucna. A přitomk tomu navíc ještě filosofové tvrdí, že čas ani není. Je jen lidským výmyslem, aby se člověk lépe orientoval, - ale jako takový spíše neexistuje než existuje.

Francouzský filosof H. Bergson v souvislosti s časem hovořil o trvání (la durée) jako o síti příčin a důsledků, kde vnímání není možné dělit na časové úseky, protože okamžik je vždy zároveň zabarven minulostí (vzpomínkou) a předvídáním budoucnosti, nikdy nestojí sám o sobě...

Jsem pořád tím, kým jsem byla ve svém dětství - a toto dětství mne ovlivňuje. A koho jsme milovali, toho milujeme pořád, protože vše v naší mysli neustále trvá. Lidé, které jsme znali, a již nejsou, neustále v nás jsou, stejně jako dávno prošlé okamžiky neustále v naší mysli mohou probíhat.

Jde o to, aby v nás přetrvávaly spíše ty hezčí okamžiky našich životů...

Otázka č. 18:

Co znamená výrok, že člověk je křehká bytost, utkaná ze svých smutků a vzpomínek?

Čarodějnický let - 17. létání: JAKO SLUNEČNICE

Dostala jsem dnes slunečnici. Takovou krásnou, načančanou, ještě ne zcela rozkvetlou. Dala jsem ji do vázy a - doufám, že hned neuvadne, že snad aspoň několik dnů vydrží. Mám slunečnice ráda. Ale na zahrádce se jim u nás nedaří, semínka asi vždycky vyzobají ptáci nebo co a ve váze taky rychle uvadají.
Předloni (tuším, že to bylo už předloni), jsem se nechtěla vzdát a na zahradě vysázela celou řadu slunečnicových semínek. Nevyrostlo však a neujalo se ani jedno. Zato sousedům za plotem vyrostl celý slunečnicový lán. Skoro jak naschvál. Navíc sousedé je neměli jen na okrasu, pěstovali je hlavně pro nějakou spotřebu či potřebu, pčesně ani nevím. Ale jejich krása jim patrně byla docela i šumafuk. Naopak já měla jen čisté, nespotřební úmysly, chtěla jsem se pouze kochat a těčit se z nich - a nic.
Ale dneska, když jsem zalévala kytky doma, tak v jednom květináči poblíž kanárka a andulek, vyrašilo cosi zeleného. Vypadá to - to byste neuhodli - jako slunečnice. Bez sázení, bez péče, bez úmyslu, prostě si tam usmyslela růst jen tak. Asi slunečnivové semínko zatoulané z krmítka ptáků padlo na úrodnou půdu. Tak jsem tu darovanou ve váze postavila jen tak vedle té samorašící v květináči. A uvidíme, kdo s koho...


Otázka č. 17:
Myslíte si, že mají zvířata a rostliny duši? Zabývali se tím také někteří filosofové?

A máme ji vůbec také my - lidé?

Čarodějnický let - 16. létání: CÍL VÝCHOVY

Co je vlastně cílem výchovy? Často se říkávalo, že harmonická a plně rozvinutá osobnost. Téměř stejně často jsem přemýšlela, co to vlastně je. Jak blíže tento cíl charakterizovat. A jestli se to vůbec dá. Až pak jsem jednou téměř náhodou našla Brezinkův pojem životní zdatnost. Při definování tohoto pojmu W. Brezinka říká, že to je celý souhrn schopností, který danému člověku umožňuje, aby žil na světě pokud možno samostatně, zodpovědně, smysluplně a dobře.

Životní zdatnost je ve své podstatě náplní výchovy. Vychováváme děti (a nejen ty své) k tomu, aby uměli žít samostatně, tedy nezávisle na nás. Aby svůj život prostě i bez nás jednou v pohodě zvládli. Dále bychom je měli učit zodpovědnosti za vše, co dělají. Pokud dítě vedeme k zodpovědnosti za to, co udělalo, pak jej nemůžeme zároveň rozmazlit, ani kdybychom chtěli. Smysluplnost znamená unést svůj život, nerezignovat, snášet zátěž, mít cíl a za tím si jít, nevzdávat se, protože vše, co se děje, má svůj smysl, i kdyby nakrásno nebyl znatelný a pochopitelný. No a pokud budeme zvládat svůj život v těchto třech rovinách, budeme možná žít i dobře...

Možná.

16. otázka:
Jak vychovávat nejen děti, ale také sebe k tomu, že život má smysl? A má vůbec nějaký smysl?

Čarodějnický let - 15. létání: CHUŤ ŽÍT

Všichni si prý do života s sebou přinášíme také chuť k životu. P. Teilhard de Chardin hovoří ve své knize se stejným názvem celkem o třech stupních chuti žít - o chuti přežít, o chuti dobře žít a o chuti víc než žít. Pokud zůstaneme pouze na té první úrovni, chceme jen přežívat, bez zájmu, jde nám jen o holou existenci. Tito lidé jsou unavení pesimisté. Prostě dejte mi pokoj, nechte mě být a žít, však já už to nějak doklepu, pokud bude co jíst a pít. Další stupněm je chuť dobře žít, a to třeba i na úkor ostatních. Když už tu jsem, tak si to jó užiju, no ne? Těm říká Teilhard de Chardin světáci, já k tomu dodala poživační, ať je položen důraz na to užívání si. No a třetí stupeň je chuť víc než žít - a to jsou takoví ti blázni v uvozovkách, co chtějí něco dokázat, co se nikdy nevzdávají, a i kdyby padali pořád na nos a na "hubu", tak opět vstanou a pořád věří, že lidé jsou v podstatě dobří a svět je i tak dobré místo k životu. A být tady na světě i pro ostatní je zkrátka fajn. Prostě naivní nadšenci.

Hmm.

Naše děti jsou pak prý takové, jací jsme my. Budu-li unavená pesimistka, přenese se to i na ně. Podobně jako poživačnost nebo naivní víra v dobro lidí. Docela svazující pocit...

Otázka č. 15:

Co je dvojí naivita? (odpověď najdete i tady na blogu - texty a přednášky, č. 7). A musí být poživačný světák vždy jen negativní? Všichni přece chceme žít dobře... Kdy tedy může být (za jakých podmínek) chuť dobře žít považována jako pozitivní?

Čarodějnický let: 14. létání: SVĚTLA

Když se tedy podíváme na nějakého jiného člověka, nebo i na sebe, nejsme jen to, co vidíme, tedy nějakým tělem. Jsme i něco víc - tím, co je uvnitř nás, a čemuž Komenký hezky říkal "světlo vnitřní", tedy duše. A kromě duše máme také Ducha, světlo poznání a krásy, jinak Komenského "světlo Boží". Máme tedy tři "složky" osobnosti - tělo, duši a ducha a ve filosofii tomu říkáme trojnost člověka. Tato myšlenka není nijak nová, člověka tak chápali již ve starověku (Hebrejové), pak filosofové středověku a co je důležité, tak v naší nedávné době např. jeden ze zakladatelů antroposofie a Waldorfské školy R. Steiner, a v psychoanalýze (logoterapii) V. E. Frankl.

Na koštěti čaroděnic se proletíme "poznáním", tedy tím, co nám poskytuje Duch - a protože to poznání není jednoduché a snadné, naopak je příliš silné a "pálí", zčervenají až zarudnou nám naše oči našeho ducha.

Nu což, jdu dát najíst svým pejskům, začínají být nevrlí, a můj duch a zčervenalé oči je patrně vůbec, ale ani trochu, nezajímají :-) Jen ta momentálně prázdná miska...

Otázka č. 14:

Líbí se Vám pojetí trojnosti člověka? Co je logoterapie?

A proč nejen chlebem živ je člověk? Nebo se pletu, a to přísloví zní jinak? :-)

Čarodějnický let: 13. létání: PROČ ASI

Nevím jak Vy, ale pokud mám někdy pocit, že se někdo k jiným nebo i ke mně chová ne zrovna nejlíp, ne-li přímo nedobře a zle, přemýšlím, proč asi. Neříkám, že to je pravidlo a že vždycky a hned takto přemýšlím, - často musím počkat, až trošku vychladnu z toho, jak mě něčí zloba nebo myšlenky na zlé úmysly jiných i mé vytočí.

Říká se, že zlí lidé jsou často velice nešťastní lidé. Nikdy jsem to moc "rozumově" nechápala a říkala jsem si, že k tomuto tvrzení chybí důkazy. Až jsem našla ve filosofii (kde taky jinde, že ano), vysvětlení, které mne uspokojilo. Podle P. Teilharda de Chardina existuje několik příčin zla. Přiznávám, trošku jsem si je zjednodušila a upravila.

V čem tedy může spočívat příčina hmatatelného zlého?

V nepořádku, v neúspěchu a v osamělosti a úzkosti. Tedy ze subjektivního pocitu, že věci nejsou tak, jak by být měly, tedy je v tom "nepořádek". Neúspěch z nás dělá mimo jiné zatrpklé a někdy i závistivé lidi. A osamělost a úzkost? Ty jsou příčinou nedobrých a nehezkých myšlenek už samy o sobě...

Kolikrát stačí, když se na své okolí podíváme s tímto vědomím, a kolikrát i následně pochopíme, proč se asi lidé někdy chovají tak, jak se chovají.

A někdy možná stačí zamyslet se prostě a jednoduše také nad sebou a nad příčinami svého vlastního chování...

Otázka č. 13:

Pokuste se vysvětlit, jak Vy sami chápete příčiny zla a zda je podle Vás vysvětlení P. Teilharda de Chardina pravdivé či ne a proč.

Čarodějnický let - 12. létání: AHURA MAZDA, AHRIMAN A DVOJČATA

Ono to někdy fakt není jednoduché. Chcete udělat dobře, uděláte zle a naopak. To dobro a zlo je vlastně tak složité, a my v životě (píšu my, protože doufám, že v tom nejsem sama), kolikrát nevíme, co vlastně děláme... a jaký to bude mít důsledek. Podle Starého zákona budeme jednou souzeni nejen za všechno zlé, co jsme v životě udělali, ale budeme se zodpovídat také za to dobré. No super, chtělo by se říct :-)

Staří Peršané to měli taky vymyšlené "dobře". Princip dobra byl Ahura Mazda, princip zlého Ahriman. Neustále mezi sebou bojují o nadvládu, ale jejich síly jsou vyvážené. A my lidé máme štěstí, protože ať se do zdá jakkoliv, Ahura Mazda zatím vítězí - důkazem je mimo jiné i to, že tady ještě pořád (jako lidé) jsme.

To C. G. Jung na otázku dobra zla odpovídá, že jsou jako jednovaječná dvojčata, vzájemným protipólem. Abychom poznali dobro, musíme vědět, že existuje zlo. Je to podobné s tím, jak se mají k sobě světlo a tma, den a noc, láska a nenávist, život a smrt. Teprve když poznám skutečně, jak bolí bolest, teprve pak si budu vážit radostného smíchu. Problémem je, že občas se zlo stává dobrem a dobro zlem, a jak to vlastně pro danou chvíli rozpoznat...

No a křesťané a Řekové a filosofové vůbec se domnívají, že zlo nemá podstatu, neexistuje, není jsoucí, je pouhým nedostatkem dobra. Privatio boni. Nevyslovíme jej, je pouze symbolické, nepochopitelné, tajemné. A protože nikdo z nás není dokonalý, lišíme se navzájem od sebe právě svou nedokonalostí, svými nedostatky..., tedy tím, co nám k tomu dokonalému dobru chybí.

A protože nejsme dokonalí (dokonalost je statická, tedy bez pohybu, tedy smrt), měli bychom i těm druhým odpustit jejich možné či domnělé zlo.

Někdy je to hodně, hodně těžké.

Otázka č. 12:

Co podle Vás znamená věta: "Každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí?"

Třešňové víly

Pokud je hloh zakletou čarodějnicí, pak třešeň je na tom jinak. V třešni prý sídlí víly, které dodávají tomuto stromu krásu a plodnost. Protože obojí je zdrojem radosti a štěstí, měla být každá dívka večer prvního máje pod tímto rozkvetlým stromem políbená, aby získala jeho sílu (plodnost a štěstí) a neuschla. Ale pozor - třešeň je mimo jiné také symbolem hříchu a svádění. Takže ten polibek by se neměl přehánět.

A kdy mužete spatřit třešňové víly? Údajně v době úplňku. To prý tančí ve svém bílém nebo zeleném závoji kolem místa, kde sídlí, tedy kolem svých třešňových stromů....

Hloh, dub a jilm aneb kde spatřit roztančené víly?

Další rostlinou, která nás zaručeně může ochránit před zlem, je hloh (Crataegus laevigata), který byl považován za rostlinu plodnosti, cudnosti, štěstí (a také pomoci při rybaření). Věřilo se, že celý keř je vlastně zakletá čarodějnice. I proto se hlavně touto rostlinou zdobily májky.

Magické využití hlohu spočívalo nejen ve zvýšení plodnosti, ale také se jím podporovala cudnost a celibát tak, že se lístky rozprostřely pod matrace nebo kolem postele. Dále je ochranou proti blesku, chrání dům před vstupem jakéhokoliv zla. Dokonce už staří Římané jej dávali do kolébek na ochranu dětí před zlými duchy. Hloh byl zasvěcen vílám a spolu s dubem a jilmem patřil k jejich oblíbeným stromům. Když prý zasadíte tyto tři stromy společně, budete pak moci pod jejich korunami spatřit nejen skřítky, ale také víly, roztančené ve svitu měsíce.

Stavění májek

Předešlá noc, noc před prvním májem, byla chápána jako počátek nového života, jako propojení ženského a mužského principu. Vášeň – oheň lásky - byl proto povolen a výlety milenců do přírody k vzájemnému zasvěcení do tajů lásky byly dokonce společensky tolerovány. S tím je spojeno také stavění májek v předvečer prvního máje. Jde o prastarý zvyk, opět známý již z keltských obřadů, kdy se kolem stromu očisty tančilo k získávání síly a ke splnění tajných přání. Z jeho třísky byl pak zažehnut posvátný oheň.
Stavění májek má několik podob. Tak například o filipojakubské noci se mládenci vypravili do lesa, aby tu usekli co nejvyšší stromek a udělali z něj do rána májku: nemuselo jít o břízku, ale také o smrček, jedličku nebo borovici, kterou oklestili a její špičku ozdobili věnci, šátky, květinami, pentlemi a fáborky. Celou noc pak májku bedlivě hlídali, aby ji nikdo přespolní nepodřízl a neukradl. Kromě těchto obecních májů, které se stavěly a stavějí na návsi, vztyčovali někdy zamilovaní mladíci menší májky - vyzdobené břízky - před domy svých dívek. Májka je jinak symbolem plodnosti a sexuality.