Jít svou poutí. Mít svou cestu... životní. Mít svůj příběh.
Každý máme svou cestu, svůj příběh, svou životní pohádku. Pohádku, která je vždy až po-hádce.
Je krásné mít Vánoce, dárky, rodinu, přátele, známé, mít své lidi kolem sebe, kteří tou cestou jdou tak nějak, více nebo méně, s námi.
Kdo je nemá, tomu padá smutek na duši. Protože být v tom svém příběhu, na té své cestě sám, to se moc nesluší :-(
Bolí to.
Ale i tak, i přesto, jdeme každý svou poutí, sice zdánlivě společně,
ale v podstatě každý sám...