Ledoví mužíci. Zatím bych řekla - v této podivné době - že jsou tak trochu deštiví. Uplakaní. Ufňukaní.
Jako tento svět. Ale prý máme vše, co nám přináší, přijímat s radostí. Někdy si myslím, že ten Komenský byl ale divný podivín. Možná ledového srdce, když tohle takto dokázal hlásat. Žádný ufňukanec.
Možná ale jen nečetl noviny, nekoukal do seznamu na netu, nevěděl o všech hrůzách a neštěstích, dějících se na tomto světě. Tak se klidně mohl i radovat. Holomek.
Nebo právě naopak. Věděl až moc dobře. Až příliš mnoho, příliš moc toho věděl. Vždyť sám říkal - kdo nic nezakusil, málo ví.
Proč ale máme vědět? Nestačí jen být, žít, radovat se, milovat? Tak jako ti ledoví mužíci? Vždyť asi právě oni měli otevřená, milující srdce, když byli svatí. A být svatý znamená být milující a dobrý.
A třeba i ledový. Nebo i uplakaný, ufňukaný, deštivý.
Vždyť krásně je na světě. A možná i mimo něj. A proto je možné se možná i radovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat