Není to vždy jednoduché. Navíc, když nevíme, co nás cestou čeká. A přesto jdeme. Každý tou svou poutí.
Někdy je obdivuhodná ta odvaha, se kterou jdeme cestou necestou.
Přes hory, přes doly, přes řeky a údolí.
S ranečkem svých zkušeností na zádech a v botkách, které nás prozatím nikde netlačí.
A se smutkem, který ještě nebolí.
Nebo s radostí?
Možné je věřit v obojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat