Hračky a přání z dětství. Jak křehké téma...
Přála jsem si kdysi dávno jako dítě předškolního věku velikého plyšového medvěda, takového, jakého jsme měli ve školce. Nikdy jsem ho nedostala. Ani v dětství, ani v dospělosti. Místo něj jsem tenkrát kdysi dávno dostala malou rezavou chlupatou opičku. Plyšovou, samozřejmě. Měla jsem ji ráda skoro stejně jako toho medvěda, kdybych ho byla bývala dostala...
Moje sestra v ten štědrovečerní večer našla pod stromečkem velikou mrkací chodící panenku s dlouhými blonďatými vlásky. Evičku. Vidím to jako dnes. Byla z ní nadšená. Do poslední chvíle jejího života seděla ta panenka na čestném místě na poličce v její ložnici... Nemám odvahu se ptát, kam se nyní poděje. Chodička, mrkací panenka Evička. Je to divné, ale nikdy jsem jí tu panenku, ani tenkrát pod tím vánočním stromečkem, nezáviděla. Přijala a brala jsem to jako fakt, že je prostě její. A také nikdy jsem si s ní nehrála. Nebylo ani proč. Ale čas od té chvíle uplynul jako voda. Změnily jsme se, zestárly, jedna z nás už není, už nejsou ani ti, kdo ji darovali, ale panenka zůstává. Mou opičku, kterou jsem si vlastně ani nepřála, vzal čas.
Občas dostáváme nejen od lidí, tedy od těch nejbližších, ale také od života to, co jsme si nepřáli. A ti druzí ano. Ale zvykneme si na to. A provází nás to pak po celý další život. Někdy až do smrti. Ale možná namítnete, že ne vždy je tomu tak.
Zvláštní to svět... plný panenek, medvídků, opiček, autíček a dalších hraček, které udělají nesmírnou radost (než skončí na smetišti).
Žádné komentáře:
Okomentovat