Zastavení (už) desáté
Tak, a už jsme u desátého zastavení. Už spolu jdeme dlouhých-nebo krátkých? deset dnů. Záleží jen na našem úhlu pohledu.
S některými lidmi je i dlouhý čas pouze okamžik a s některými zase i ten nejkratší se vleče jako věčnost.
Je to jako - vzpomínáte - s tou želvou, kterou nikdy nedohoníme.
Přiznám se, nikdy jsem tento starý známý "příklad" moc nechápala. Jak to, že nedoženu želvu, když zrychlím krok? Vždyť ji můžu i předběhnout, ne? Tak v čem je problém?
A proč v přítomnosti některých lidí (stačí nakonec jen jednoho člověka) chci zastavit čas a v přítomnosti nějakých jiných chci už aby utekl? A předběhnout, ale ani zastavit se to nedá?
Kdo ví?
My všichni - nebo nikdo?
Otázka č. 10 hlavní: Proč nikdy nepředběhneme želvu?
Otázka č. 10 všetečná vedlejší: A sebe sama předběhnout můžeme? Pokud ano, pak tedy jak, kdy a proč?
A otázka jen tak: Je vám tady "dlouze" nebo "krátce?"
Žádné komentáře:
Okomentovat