Tak a je to.
Konečně jsem se dozvěděla, že jsem součástí většího celku.
Už nepatřím jen do určité rodiny nebo do určité skupiny lidí nebo do určitého kolektivu, tedy do nějaké společnosti.
Povýšila jsem.
Ve snaze najít řešení pro divočáka na naší zahradě i vzhledem k naší bezpečnosti, telefonovala jsem na odbor životního prostředí či kam to vlastně. S dotazem, co dělat.
Prý zavolat myslivce. A co by dělali? No zastřelili ho, proč se ptáte?
Aha, tak to ne. A je nebezpečný? Zněl můj další dotaz.
Pokud je u nás už delší dobu, tak ne. Už se zabydlel, a my jsme prostě jeho lidi. A těm on - divočák - neublíží. Protože nás zná a my k němu patříme.
Nemůžu si pomoct, ale naplňuje mě to nepochopitelným klidem a radostí zároveň.
Poprvé v životě vím, že patřím (i se svou rodinou) do nějakého vyššího živočišného celku.
"K divočákovi", který si nás sám vybral. Je to zvláštní pocit, - patřit k divokému praseti a k jeho rodině.
Sice nevím dost dobře proč, ale těší mě to.
A mám z toho sice smíšený, ale i tak docela fajn pocit.
1 komentář:
Dobré ráno, paní doktorko. Moc Vám děkuji za tak milá povzbuzení do života. Mějte se co možná nejlépe, (a na prasata si dejte pozor:-))Vaše studentka Jana
Okomentovat