Ráda pozoruji naše kočky. Občas sedí všechny čtyři na zídce, koukají směrem ke dveřím a čekají, až se otevřou a někdo z nás vyjde.
A za večerů sedávají na okenním parapetu a koukají na nás ze tmy do světla místnosti.
Někdy až děsí svým pohledem a někdy se cítím zaskočena tím, že jsem prostě "pozorována."
A hosté, kteří jsou u nás poprvé, kolikrát naskočí úlekem při jejich seskoku ze stříšky nad vstupním schodištěm dolů, na okenní parapet, doprovázený vždy podivným nakřáplým bouchnutím a docela až hrozivým hlukem, který je tím způsoben.
Ale my "domácí" jsme si již zvykli a přijímáme to s bohorovným klidem, téměř bez povšimnutí.
Možná je zde možné najít paralelu s výchovou.
Je pohledem ze tmy do světla. Je pozorováním, kdy jsme viděni, a je pozorováním, kdy vidíme.
Je prvním zaskočením a úlekem, je danou zvyklostí a přizpůsobením se, je adaptací na dané podmínky.
Někdy je hlasitá jako nenadálé bouchnutí a někdy je tato hlasitost již jen bohorovným klidem.
A někdy se děje bez povšimnutí.... vychovávaného i vychovávajícího.
A k tomuto příměru nám stačí naše čtyři kočky, koukající na mne oknem ze tmy...
do světla....
Otázka č. 4 hlavní a jediná: Dokázali byste najít (vymyslet) nějaký svůj vlastní příměr k tomu, co je výchova?
1 komentář:
Jé, Vy máte taky doma tolik koček? My jich máme pět a něják si bez nich nedokážu představit pohodu našeho domu. Není nic, co mě tak naplňuje pocitem bezpečí, jako naše micinky procházející se sem a tam po domě, ničím nevzrušené, ničím se netrápící. Prostě jsou a mě jejich přítomnost vytváří klid a mír v duši :)
Okomentovat