Babička byla taková řízná, co na srdci, to na jazyku, a občas je mi hodně líto, že jsem si některé její výroky nezapisovala. Stály za to. Škoda.
Maminka často říkávala (kdo ví, proč?:-) tu zvláštní větu: řekl pán psovi, pes ocasovi, pes se lehnul a a ocas se ani nehnul...
Nebo: Teče voda do Landeka? Teče! To byla věta, kterou se potvrzovalo, že muž má vždycky pravdu, i pokud tvrdí, že voda teče do kopce (Landek je kopec tady u nás, že ano).
Ale na jednu větu si pamatuji zvlášť dobře. To když už byla maminka patrně unavená z mých neustálých bolístek a pláče, a utěšování... až tak, že mi jednoho dne, kdy jsem opět uplakaná hledala u ní útěchu, z ničeho nic řekla: A bylas u toho?
Moudrá, přemoudrá věta. Taková ta na celý život.
Protože my si vždy u všeho jsme. A proto netřeba plakat, stěžovat si, naříkat...
Jsme si u všeho, co se nám děje a stává.
A záleží jen na nás, jestli to chceme nebo nechceme změnit...
Otázky devatenácté pro filosofy výchovy:
Jsme si u všeho? Měla moje maminka pravdu?
Proč mívají maminky pravdu? Pokud ji tedy mají?
Otázky devatenácté pro pedagogy:
Jak dítě milovat a nerozmazlit?
A jaké znáte typy (styly) výchovy? (Neptala jsem se už na to?:-))
Žádné komentáře:
Okomentovat