22. 12. 2015

Den sedmnáctý

Logika srdce. 
Takové pěkné téma, A zároveň děsivé. Protože podle této teorie každé dítě miluje oba své rodiče, ať jsou jacíkoliv. 
Nejen ty rodiče, kteří se starají a pečují, ale také ty, kteří dělají pravý opak. Děti milují i ty rodiče, kteří je zanedbávají, trýzní, týrají, nechtějí, zabíjejí...
Až z toho jde mráz po zádech, když si domyslíte ty důsledky.
Však mnoho hrůzných případů násilí v historii bylo způsobeno vztahy dětí k rodičům, jejich nenaplněním, nesplněnými očekáváními, neláskou těch, kteří lásku dávat měli.
Píše se o tom těžce v době předvánoční, ve které slavíme narození děťátka.
Logika srdce by měla být varovným signálem nejen pro všechny rodiče, ale také pro všechny, kdo vychovávají.

Ach jo,opět takové smutné téma.
(Omlouvám se).


Otázky smutně laděné:
Jak rozumíte pojmu logika srdce? Mohli byste uvést nějaké vlastní příklady, které by tuto teorii potvrzovaly?
Znáte nějaký příklad z historie, myslím nějakého frustrovaného dítěte, které se projevilo negativně vůči celé společnosti?
Jaký je Váš názor na institucionální výchovu? Potřebujeme dětské domovy, klokánky a spol.?

1 komentář:

Petra Valickova řekl(a)...

Logika srdce? Zní to jako nesmysl. Protože srdce přece žádnou logiku nemá. Vždyť už i velcí filosofové, jako např. B. Pascal, svého času tvrdívali, že: "srdce má své důvody, o kterých rozum neví..."
Ale přece jen, v některých případech to je jinak. Ne v některých, ale v mnoha případech. Nesmyslná logika srdce má svůj smysl a neúprosně platí. U koho a pro koho? U dětí.
Jsou to totiž děti, které mají rády své rodiče kdykoliv a jakkoliv, a to nesmiřitelnou a nelogickou logikou svého srdce. Srdce dětí miluje své rodiče. Nejen jednoho, nejen matku nebo otce, ale miluje a potřebuje je milovat oba dva. A to i tehdy, pokud si oni jejich lásku vůbec nezaslouží, pokud se o nich ani nedá hovořit jako o někom, kdo "rodičem" je. I rodiče násilníka, alkoholika, či jinak v životě ztroskotaného jedince; i rodiče, který své dítě nemiluje, ubližuje mu, nechce je, trápí je, týrá je, i takového rodiče srdce dítěte potřebuje milovat a miluje. A pokud tvrdí opak, že jednoho ze svých rodičů nenávidí, pak je to láska přetvořená v nenávist. Protože láska být měla, ale nebyla, není...
Moje maminka byla vždy trochu jinou maminkou, než na které jsme zvyklí. Pochopila jsem proč až v době svého dospívání. Řekla mi to sama, v jedné ze svých alkoholem posílených chvil. Nechtěla mě. Dítě jí omezovalo, chtěla volnost. Chtěla být věčně mladá. Byla jsem pro ní přítěží. Nikdy se ke mně nechovala zle, to ne. Měla jsem, co mi rodiče na očích viděli. Ale pořád tam bylo „něco“. Cítila jsem to. Někde v koutku mé duše to hlodalo. Něco nebylo správně. Rodiče přece vždy své děti chtějí, nebo ne? Proto nebyl můj vztah s maminkou nikdy dokonalý. Je pravda, že teď, jak jsem starší, se to lepší. Ona i já jsme pochopily, že ten náš „vztah-nevztah“ je vlastně správný. A i přes to vše maminku velmi miluji. Nemá to logiku. Ale je to prostě maminka.
Nevím, zda uvádím dobrý příklad, ale mám pocit, že Adolf Hitler měl problémy s rodiči a dospíváním. Je možné, že to byl jeden z důvodů jeho pozdějšího chování.
Nikdy jsem v dětském domově nebyla a jsem za to vděčná. Tyto instituce však jsou užitečné. Jsou lidé, kteří chtějí dávat svou lásku a pomoc dětem bez rodičů a jsou děti, kteří tuto lásku a pomoc hledají. Je lepší být v kolektivu, kde je člověk žádaný, než v domově, kde vás nechtějí či vám snad ubližují. Ale bohužel žádný domov, podle mého, nenahradí skutečnou rodinu. Každý touží po té pravé, idealistické rodině.