Je zvláštní, co vše se nám zapíše do paměti. Aniž kdy víme, že právě toto je ten nezapomenutelný okamžik.
Ne dárečky pod stromečkem, ne přímo štědrovečerní den a vše s ním spojené. Mé nejkrásnější vzpomínky na období Vánoc z dětství jsou úplně jiné. Z doby adventu. Z doby mrazivé zimy, sněhu, pošmourných tmavých rán. Není tam ani moje sestra a bratr, ale jen maminka a já. Jdeme do hrušovského kostela na ranní mši svatou, na tzv. roráty.
Mráz a sníh je všude kolem nás, držím se jí za ruku, klopýtáme ve sněhu po hrušovském mostě, oči a tváře pálí, rudnou mrazem. Šlehá nás vítr, celá se třesu. A pak v kostele, za ranního šera zvuk varhan a do něj píseň Ejhle Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. I bude v onen den světlo velké, alleluja. A třikrát po sobě tento nápěv, než ministrant zazvoní zvonkem, ohlašujícím počátek mše svaté.
Maminka a já. Jen my dvě. A adventní, předvánoční čas. Slovy nejde, nelze vyjádřit tu chvíli. Marně ji v současném světě hledám.
Možná proto i po tolika letech mám při této vzpomínce v očích slzy.
Děkuji ti za ten zážitek, maminko. Děkuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat