Tak jsme těsně pod vrcholem kopce, na který jsme pomaloučku, polehoučku stoupali.
Vždycky tak o tom zpětně přemýšlím. O čem? No, zdali tato naše cesta měla smysl. Jestli jsme si vůbec položili nějaké smysluplné otázky, jestli jsme se vůbec filosofií - v podstatě svým životem (protože o tom filosofie je) aspoň trošičku, trošilinku prošli.
A vždycky mám pocit, že ta cesta byla taková nijaká, nezáživná, rychle ubíhající, neutěšená, nezajímavá. Že nemohla splnit očekávání.
Takové jsou prý ale všechny cesty. Nejen ta naše putovní. Ten pocit je prý zcela normální.
Takže asi tak - venku napadl sníh, v oknech už je vidět vánoční výzdoba, všude panuje vánoční nálada. Na světě je před Vánocemi krásně.
Vánoční nálada? Ptá se můj manžel. Tys asi nebyla v obchodech, že ne! Takže ani nevíš, jaký je tam šrumec...!
No nevím. Ale i tak, Vánoce jsou pomalu tady, tak co chtít víc?
Otázky dvacáté osmé:
1. Máte pocit, že jsme na nějakou důležitou otázku zapomněli? Očekávali jste nějakou, a ona nepřišla? A Vám je líto, že jste na ni nemohli odpovědět?
2. A otázka ještě vážná, důležitá. Pokud je dítě ens amans, tedy bytost milující, naplněná důvěrou, odkud se v dětech bere zlo? Bere-li se vůbec? Pokud je dítě jen dobro a láska, proč musíme děti vychovávat?
Žádné komentáře:
Okomentovat