Dobrý večer,
dnes vás chci, své spolu-putující na cestě, o něco poprosit.
Pojďme všichni věnovat malou chviličku těm, kteří s námi v tomto světě už Vánoce slavit nebudou, a v minulých dvou letech ještě slavili. Věnujme jim prosím svou vzpomínku. Nejen těm, kteří nám byli osobně blízcí a srdci milí, ale všem těm, kteří v těchto posledních dvou letech z tohoto světa odešli. Možná i kvůli podivné situaci, která nastala díky epidemii.
Balila jsem dnes večer dárky. Dělávala jsem tak vždycky až večer - v noci - před Štědrým dnem, kdy to byl pro mne vždy ten pravý čas, kdy přišel Ježíšek. Dnes jsem tradici porušila, a díky okolnostem zabalila už některé dárky dopředu, aby včas přišly tam, kam přijít mají.
Po celá léta mě při balení dárků "provázel" můj tatínek, zvaný děda. Vždycky jsem je balívala na tajňačku před dětmi u něj v kuchyni, někdy až téměř do štědrovečerního rána. Dělávala jsem to takto přes 35 let... Ale marné, i děti dospějí, a tak v posledních letech už nebylo třeba nic balit tajně, nebylo před kým se skrývat. Ale když jsem před několika lety usoudila, že dárky už nebudu balit jinde, ale u "sebe", byl z toho tatínek najednou nesvůj, dokonce smutný a ptal se, proč to nechci dělat tak, jako vždy. A já až po tolika letech pochopila, že to byla i jeho tradice, jeho radost. Nejen mé setkání s Ježíškem, ale i jeho.
Tak vidíš, dědo. Tradici jsem dodržela. I dnes jsem dárky balila v prostorách tam u Tebe. A s myšlenkou na to, zda to i tentokrát víš a zda z toho máš radost...
Tak tedy dnešní večer bez otázek... jen s výše vyslovenou prosbou. Pro radost těm, kdo již s námi nejsou.
Žádné komentáře:
Okomentovat