Největší životní moudra jsem však pochytila od své maminky. Jedno bylo takové nenápadné a já až časem - teď svým žitým časem - skutečně pochopila jeho hloubku.
Pořád jsem si rozbíjela kolena - o stromy, kameny, ploty a cesty v naší blízkosti. Když jsem vždycky ubrečená a porůznu roztrhaná a poškrábaná a zakrvácená přiběhla domů, první cesta byla k mamince, ať mi to pofouká. A protože to bylo skoro denně, zákonitě mamince došla trpělivost a jednoho krásného dne mi řekla tu větu: "Bylas u toho?" Já tu větu nyní považuji skoro za základ výchovy.
Vždy, u všech událostí, u všeho, co se nám stane, u všeho, co nám i ublíží, když jsme potrhaní na těle i na duši, u všech nedorozumění a konfliktů, u všech ran, - vždy, vždycky u toho nějakým způsobem i jsme. Když u něčeho jsem, nejen že nesu zodpovědnost, ale - můžu si za to, protože to mohlo být jinak, mohla jsem se zachovat jinak, mohla jsem to změnit, nepřipustit, nedopustit. Vždycky, když si u něčeho jsem, je to i z mého rozhodnutí, z mé vlastní vůle...
Možná, filosof by řekl, že to až zase tak pravda není. A možná se to nedá ani vztahovat na děti. Ale - přivádět je k tomu, že si jsou "u toho", to je základ samostatnosti i zodpovědnosti. Za sebe i za druhé.
Jdeme naší životní pouti a jsme si na ní, jsme u toho... ať se děje cokoliv. Nám i druhým.
Ot. č. 22 pro filosofii výchovy:
I. Kant hovořil o třech nutných postulátech k životu. O něčem, čemu máme prostě věřit a neřešit to. Jsou to : víra v Boha nebo v nějakou vyšší spravedlivost, dále víra v to, že život po smrti nekončí a víra, že to, co v životě děláme, děláme ze své vlastní vůle - tedy víra ve svobodné rozhodování.
Myslíte si, že jsou tyto nutné postuláty platné a uplatnitelné i pro současného člověka?
Znáte ještě nějaké jiné slavné výroky tohoto filosofa? Jaké? (stačí jeden)
Žádné komentáře:
Okomentovat