K nám domů nikdy živý Mikuláš nepřišel.
Dárky vždycky nadělil na talíře na vnitřní okenní parapet.
Pamatuji si, že jsem docela dlouho přemýšlela, jak to vlastně dělá.
A proč ve školce Mikuláš byl, i když hoodně podobný paní ředitelce (tenkrát soudružce)
a k nám domů ne a ne přijít, ani s čertem, ani s andělem.
Dětská dušička to ale přijala jako fakt a a už nepátrala.
Až letos. Při rodinném sezení přišlo - po tolika letech!! najevo,
že jednou k nám ten čert, Mikuláš a anděl přece jen přišel.
Ale já byla ještě malinká, rozumu nepobralá (dodnes to někdy trvá:-)),
a tak si to nepamatuji. Přišli ti tři a tak vyděsili mého nejstaršího bratra, který tolik ječel,
a měl takové to trauma,
že si maminka řekla, že toto už nikdy.
A tak jsem kvůli bratrovi navždycky o Mikuláše přišla.
A poprvé - poprvé za můj život včera nepřišel ani na ten okenní parapet nic dát... děti už nejsou doma a ve víru starostí se na to zapomnělo. Až na telefonní hovor s bratrem. Bylo slyšet, jak je v nějaké veselé společnosti. Na můj dotaz odpověděl, že přece s celou rodinou slaví Mikuláše...
Takže on od dětství a pořád, a já kvůli němu nikdy a teď už taky ne.
Život není fér:-))
1 komentář:
Sourozenecké vztahy nejsou fér. I když se máme rádi (většinou), je tam pořád nějaké ale. Sourozenec je jeden z nejbližších lidí, ale taky někdo, kvůli komu jsme o něco ochuzeni (i obohaceni). Mimochodem u nás Mikuláš dává dárky do bot (nebo k botám)- musí být čisté- teprve tehdy tam Mikuláš něco položí. Martina Kobesová
Okomentovat