Nejste už, milí poutníci, drobet unavení a znavení? Tím vším, tou podivnou dobou, i těmi neustálými otázkami, které v podstatě neberou konce?
Je to náročné, ano. Chápu a vím.
Těžko se jde v této podivné, nejisté, ne zrovna dobré době. Prosím, netrapte se tím, když nestačíte odpovídat. Nemějte pocit, že něco zanedbáváte. Nebojte se, že to bude mít vliv na ukončení tohoto předmětu. Jsou důležitější věci. Toto putování je maximálně dobrovolné.
Ach jo.
A ani mi se nejde přetvařovat, že by bylo nějak vesele či veseleji. Omlouvám se za to.
A ani se mi nechce nijak moc přemýšlet o tom, co dobrého jiného může toto období přinést. Tak nějak se mi to příčí, pokud umírají lidé. Nějak to nejde.
I když ano, bude zase líp, to určitě bude. (Možná. Ale asi ne až tak pro všechny).
Ale i přesto prosím hlavy vzhůru.
Uff. Tak nějak se i některá slova velikých filosofů začínají vnímat jinak.
Třeba opět Komenský a jeho závěr z Labyrintu světa a z ráje srdce: Stůj v losu svém až do skonání svého a cokoliv ti připravil, přijímej s radostí.
Docela hrůza.
Ale zrovinka on patrně věděl, o čem mluví...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat