Den čtyřicátý první - už jen pro radost nad záhadami filosofie, zastavení I.

Je takové smutné končit.
Mám to odmalička. Konce mi připadají smutné vždycky.
Konce čehokoliv.
Bývávalo mi dokonce smutno i z toho, když jsem dočetla nějakou knížku. Že skončila...
Kdysi na dovolené s rodinou u moře se mi najednou na pláži spustily slzy lítostí nad tím, že umřel Freud. To už tak asi u životopisných knih mami bývá, ne? Komentoval to jeden ze synů. A další dodal: Vždyť už to bylo dávno!
Slzám to bylo jedno.
Čas je vůbec podivná veličina. Filosofové tvrdí, že vlastně ani není.
Je to jedna ze záhad, kterou nepochopím. Tedy nejen nekonečnost Vesmíru :-)) Ale i čas je nepochopitelně tajemný a s Vesmírem spjatý v podobě věčnosti.
A proto se nedá zastavit.
Jak byste také chtěli zastavit to, co vlastně není?
Je jen trvání... přítomnost v nepřítomnosti...