22. 12. 2019

Putování, den dvacátý sedmý

Každý z nás někým je.
Ženou, mužem (o ostatních možných prý dalších téměř 200 forem pohlaví se mi nechce diskutovat :-)  )
Jsme něčími dětmi, pak také někdo z nás rodiči, dospělými lidmi; máme svá povolání, své životní cesty, své zkušenosti, své.... hmm, osudy, své lásky, svá trápení, bolesti, starosti, ale také radosti, své štěstí.
Své životní cíle, svá zklamání, své touhy a plány.
Své zkušenosti a vzpomínky.
Své otázky a své odpovědi.
Všichni jsme tím vším, čím jsme kdy byli.
Tedy i malými dětmi...
To dítě v nás touží, raduje se, bojí se i pláče. Pokud je.
Možná i není..., možná se ztratilo v návalu dnů, práce a starostí.
Jsme před cílem cesty, a vracíme se k návratu.

Otázky dvacáté sedmé, smělé: 
Čím je pro Vás, po našem putování, filosofie? Je něčím jiným než na začátku našeho putování? (Pokud ano, čím?)
Máte rádi tu holčičku nebo chlapečka, kterým jste kdysi byli? Jaká byla ta holčička, jaký byl ten chlapeček? Vzpomínáte; víte?
A těší se ta holčička nebo chlapeček na své další Vánoce?

2 komentáře:

Šeptající zaklínač řekl(a)...

Dříve trénink mozku - slovní hříčky,sofistické argumenty a rétorické triky...co škádlí mysl, nyní mnohovrstevnatost, již 2500 let patrná neukončenost a otevřenost.
Že je to především hledáním pravdy, namáhavým a trvalým pokusem zpochybňování, kritiky a odtabuizování. To vše by se mělo dít prostřednictvím dialogu (takovým druhem outování..) v zásadní otevřenosti a bez dogmatických výhrad.
Takže nyní tápu a po putování-zatím, si kladu tyto otázky:
Co mohu vědět?
Co mám činit?
V co s mím doufat?
Trochu "kantovské" což? :-D

Zapomínáme, kdo vlastně jsme, kdo jsme byli(že i my jsme jednou byli malí, zcela bezbranní,odkázaní na pomoc rodičů, zranitelní), když jsme jako děti o sobě ani v nejmenším nepochybovali a byli jsme si sebou naprosto jistí.Jsme stádem dospělých sebe-vědomých lidí, kteří znají sami sebe, spoléhají sami na sebe, jednají podle svých vlastních pocitů a podle vlastního myšlení. Snažím se nezapomenout, čím jsem byla a snažím se vycházet ze dvou osobních zdrojů, které my z dětství ještě zbyly..z hlavy (vlastních myšlenek) a srdce (naslouchám intuici).
Těším se nejen na Vánoce, ale i Svátek světel...již zítra ;-)

Pavla Řemel řekl(a)...

Péče o "nefeš" je velmi důležitá, vlastně zásasadní pro normálně šťastný osobní život. Navíc když má pedagog pečovat o nefeše malých mu svěřených bytostí, tak musí mít v sobě opravdu jasno a uklizeno. Proto mi putování prospělo osobně a snad z toho přemýšlení nad životem budou profitovat i druzí. Je to jiné, když se začnete rychle šprtat na zkoušku za účelem udržení informace alespoň do zápočtu a pak už jen uffff a po testu prázdno v hlavě. Rozložené učení je rozhodně efektivnější, děkuji za tuto příležitost.


Psychologie by měla předkládat východiska a vysvětlení pro lidi, kteří se cítí být 78.pohlavím, dítětem ve čtyřiceti, nezávislým bezdomovcem nebo rodičem faťáka (příliš "tvrdé"?). Od teorie do praxe.

Pokud má Komenský pravdu a láska vzniká z pocitu dobra a krásy, pak je logické, že se člověk v těžkých chvílích a vlastně i ve vyšším věku přirozeně vrací do dětství, kde dobro zažíval a tíhu života nemusel nést. Pro rodiče i učitele je tento návrat do přemýšlení dítěte moc důležitý, aby správně pochopili a vyhodnotili reakci dítěte na jejich výchovu.
Což ovšem není omluva pro příliš dětinské jednání zralých lidí.