Barborka a Barbarky včera zatřásly třešňovými větvičkami stromů.
A my je pak odlomily a daly do vázy.
Prý aby rozkvetly.
Trošku mě u toho mrazilo, a nejen proto, že byla fakt zima.
Lámat větvičky...
Ale těm stromům prý takové "lámání" pomáhá k dalšímu růstu.
Máme na zahradě dva takové pyšné třešňové stromy. Původně jen zakrslé stromečky. Nějak se jim však zalíbilo a rostou do šířky, do výšky, do krásy. Původně od sebe stály na dost velikou dálku, dnes se jejich větve proplétají a splétají, že chvílemi už nejde poznat, který strom je který.
No příroda.
A v noci se pod těmi stromy v tanci proplétají a prolínají třešňové víly, které v těch stromech žijí. Tančí při svitu měsíce a je jim fajn.
No mýty...
Celá naše zahrada je jich plná.
Celý svět je plný mýtů a záhad.
Nejen třešničkových víl.
Otázky dvanácté, zamyšlené:
Je pojetí člověka zároveň pojetím dítěte?
Jak byste "pojali" pojetí dítěte Vy samotní?
A odvážná otázka: co dítě a lámání větviček? Souvisí to spolu?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
...tak alespoň k tomu ohýbání větviček a dítěti...:
"Ohýbej mě mamko, dokud jsem já Janko. Až já budu Jano, neohneš mě mamo!"
Takže s dětmi,jako se vzácnými větvičkami-na magickou Barborku- opatrovat, pečovat, starat se, uchovávat, pěstovat, ale zárovň formovat,usměrňovat a korigovat- s citem,pochopením a především s láskou,aby se nezlomily a pupeny nezašly!;-)
Okomentovat