Mám ráda putování (což jste asi už poznali) a cestování. Myšlenkově i reálně.
Ráda měním svá místa. Někdy to docela potřebuji. Být někde jinde než jsem.
Možná to je forma útěku ve chvílích, kdy je toho všeho moc.
V úterý v poledne zněly sirény. Na počest těch, kteří před týdnem nečekaně zemřeli; kteří byli v podstatě popraveni v jedinou chvíli, aniž mohli vůbec tušit proč. Zněly sirény, a v ulici, ve které jsem v té chvíli byla, jsme se zastavili na počest těch mrtvých jen čtyři. Ostatní lidé ani nezpomalili krok, ani neutichli v hovorech, asi ani nepřemýšleli, proč znějí sirény, nepřipadlo jim to ani zvláštní, prostě nic. Jako kdyby nic.
Bylo mi to líto.
A co jen líto. Zastyděla jsem se.
Cítila jsem - nečekaně - velikou trpkost. Chtělo se mi na ty lidi kolem zakřičet, ať se proboha zastaví, ať nejdou jen tak bezmyšlenkovitě dál, ať uctí památku těch mrtvých tímto předem domluveným způsobem.
My čtyři jsme stáli a dav lidí šel dál. Život, ne-život. Smrt, ne-smrt. Všechno jedno. Hlavně, že šli za tím svým.
Styděla jsem se za ně, za ty živé, před těmi mrtvými.
Ale možná jen nevěděli...
A asi to tak má, mělo být.
Vždyť vlastně, ať se děje co se děje,
všichni vlastně "jdeme" dál...
Otázky dvacáté páté:
Myslíte si, že naše jednotlivé životy jsou ovlivněny a řízeny osudem? Že to, co žijeme, je nám předem dáno, že náhody neexistují?
Je samozřejmé, že žijeme v této době, tady a dnes a s těmi lidmi, se kterými jsme?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Zde si můžeme položit jednoduchou otázku: Věříte na osud? Nebo jste přísně racionální a všechny životní podivnosti připisujete náhodě? V přítomnosti nemůžeme měnit následky „osudu“ z minulosti. Můžeme na ně pouze reagovat. Ať se vám ve vašem životě děje cokoli, děje se to ze 2 důvodů – buď jste na něco reagovali (myšlenkou nebo činem), nebo nereagovali a situaci nechali vyplynout (nechat svému osudu). To znamená – pokud reagujeme nebo nereagujeme, stále tak vytváříme svůj osud. Vším, co děláme i neděláme.
Toto je důležité vědět – svůj osud přímo určujeme sami – způsobem, jak na věci a situace reagujeme nebo nereagujeme v přítomnosti. Pokud mám tedy pocit, že v mém životě něco nefunguje, může to být přímým důsledkem mého minulého jednání nebo nejednání.
Umění života je dívat se na věci tak jak jsou – ve své prostě podobě, tady a teď.
Jakkoli tedy budu na věci dnes reagovat, takový bude můj zítřejší osud.¨
Studentka C19129
Věřit na osud by bylo stejné jako nevěřit na skutečnou lásku. Podle mě láska není iluze (na rozdíl od G.Leopardiho). Je založená na svobodné vůli člověka. Pokud člověk miluje, mění kvůli dobru druhého alespoň sám sebe (G.W.F.Hegel)
Podle křesťanského pojetí osudu - člověk byl stvořen a "předurčen" k věčnému životu s Bohem, ale svobodná vůle Evy s Adamem změnila běh celých dějin lidstva.
Lidi, které znám a kteří věří na osud, většinou hledají úlevu nebo rychlé a jednoduché řešení své situace. Přenášejí svou vlastní zodpovědnost na hmotu ve vesmíru (což je snad dostatečně daleko na případné reklamace potroublých výkladů snů nebo životních neúspěchů...). Bohužel jejich myšlení není konzistentní. Protože jak známo - myšlení bolí :)
Okomentovat