Taková krásná rána. Mrazivě prosluněná. A krásné dny posléze.
Celý tento týden byl tak nějak prosvětlený sluncem. Z hlediska přírody.
Ne však z hlediska životů lidí...
Zapomněla jsem naší kočce dát ráno obvyklou dávku granulí. A odcházela honem do práce (já, ne ta kočka). Hodně se jí to nelíbilo i jala se mne doprovázet. A tak, jak jsem honem honem spěchala, spěchala se mnou a pomňaukávala. Až k zastávce trolejbusu.
Musela jsem se, časový pres, ne časový pres, s tou kočičkou vrátit. Nasypat jí granule a teprve pak odejít do práce. Už jsem nespěchala, už to bylo jedno.
Když jsem odpoledne přišla domů, na schodech u dveří ležela prokousnutá myš. Taková myšička maličká.
Vděčný dárek to od naší kočičky. (?)
Zhnuseně jsem jí smetla ze schodů a vhodila do popelnice.
Takový je život (a vděčnost) lidí.
Otázka dvacátá:
Jde odpustit zlu? A co to vlastně znamená - odpustit?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Potřeba odpuštění nás provází celý život – ať už, že o něj prosíme, nebo že se pro něj rozhodujeme. Je to složitý proces,jak se vyrovnat s emočním břemenem,které nám někdo "naložil"- způsobil.Je to snaha odpoutat se od této újmy.S tím vším se pojí i smíření.Odpuštění, aby mělo tu správnou sílu,by mělo vést také ke smíření.
Obojí je pro mne dosud (co se týče traumatizujících ztrát, následných prožitků atd.)jaksi nerealizovatelné,zatím.
"Sílu odpuštění můžeš probudit silou laskavosti",říkávala moje babička,kterou perzekuce během válečných a poválečných let nijak nešetřila.
Dosud nechápu,jak mohla s tím vším,co zažila,normálně fungovat,ale dokázala se s tím vším vyrovnat a velkou roli v tom hrálo právě odpuštění a smíření.
Vsvětluji si to jako,formu laskavosti,kterou odpouštějící směřuje k sobě jako k tomu, kdo trpí tím, co se stalo a zároveň i k tomu, kdo mu ublížil( protože i on ublížil a to proto,že sám velmi trpěl).
"Pamatuj na to",říkávala babička,"že každý,kdo páchá zlo,jím sám krutě trpí!"
Velmi důležitou roli hraje i čas.Časem zlé člověka otupí, negativní emoce odezní
a ztratí svou naléhavost, ale nazapomeneš!
Také nezmizí poté, co odpustíš, ale proces odpuštění a smíření je cestou k postupnému "uzdravení".
No jo,babi(ptám se dosud),ale zaslouží si ta druhá strana takovou míru laskavosti?Stojí o to,je toho vůbec hodna(kolikrát se člověk nedočká ani zpětné vazby)?
"Má to význam!"(stála si vždy za svým).
"Když odpustíš a smíříš se, nedovolíš minulosti,aby ti zničila celý dnešek a celý život. Žiješ minulostí poučená, ale nikoliv „svázaná“.
Snad i já jednou dojdu k této moudrosti.
Ono to totiž není vůbec snadné.Už jen ten první krok – pocítit, jak moc to bolí, je někdy náročný natolik, že to celé raději člověk zastrčí tak hluboko, jak jen je možné, jen aby se tím nemusel zabývat -řezat do živého.
Obranné mechanismy mého ega zatím pracují velmi dobře a jsem jim za to vděčná. Jenže jednou možná přijde čas, kdy bude potřeba to chráněné zraněné místo konečně vyléčit (laskavostí odpuštění a smíření) a ne ho jen chránit.
Odpoutat se a jít dál...
Kéž se to povede a kéž se to povede i těm,kteří v posledních dnech přišli o své nejbližší..Jak dlouho to bude trvat a kdo z nich najde jako první tolik laskavosti k tomu,aby odpustil i tomu,kdo tolik ublížil...
Okomentovat