30. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 15. Kameňák a chodící mrtvá myš

Tak jsme opět doma.
Vždycky to "doma" vypadá po cestách trošku jinak, člověk se musí aklimatizovat. Mít chvíli čas na to "vstřebat" návrat.
Více než 15 dnů jsem neměla přístup ani k internetu, ani k televizi, k novinám, k českým zprávám, prostě jsem byla naprosto odtržená od běžného života.
Zato brzy zrána a k večeru kolem našeho domku proběhlo stádo oveček s bečením a s cinkajícími zvonečky, které se rozeznívaly po kopcích a dlouho pak ještě zněly nejen z dálky, ale i v uších jako lahodná hudba odněkud z jiného světa. Dva pastevští psi se líně loudali za nimi a kdesi za kopečky vycházelo nebo zapadalo slunce nebo prostě jen tak si bylo.
A kohouti kokrhali.
A slunce pálilo.
"Dívej, přišla tady nějaká mrtvá myš!" zavolal očividně vyděšeně v jedno poledne můj muž, sedící u stolu a koukající do svého mobilu na některý z dílů Kameňáků. On se totiž civilizací opustit nenechal.
Jeho věta mne probudila z malátného bdění a okamžitě jsem běžela zjistit, idylka neidylka, cože to vlastně jako přišlo. A jestli se ten člověk náhodou z toho slunka nebo spíše z toho filmu nezbláznil. To by bolo myslím i na Trošku trošku moc. Mrtvé myši nechodí, pokud je mi známo...
Na zemi u manželových nohou ležel - no hádejte kdo? - no netopýr. Chuděra spadl odněkud z trámů. Slítl na zem, a protože byl mrtvý, "přišel" tedy zhora, jak bylo řečeno. Tak nějak ta věta aspoň částečně a vzdáleně pravdivá přece jen při trošce dobré vůle byla. To nebohé zvíře nevydrželo spát svůj věčný sen v dřevěných stropních trámech a Kameňák jej asi donutil přijít se podívat, cože se to tam dole pod ním v té místnosti děje.
Drobet mě to zklamalo. Do té doby jsem si myslela, že jsem v zemi, kde se zastavil čas a kde se možná ani neumírá.
No jo, no, uklidnila jsem se nakonec, nesoucí to zvířátko na lopatce do nedaleké popelnice. Možná nakonec i ano. Tam, kde i mrtvé myši chodí, je možná totiž opravdu možné všecko...

Žádné komentáře: