To byl zase den. Tedy ten včerejší. Chystáme se totiž na dovolenou. Poprvé sami po 25 letech nebo kolika to vůbec, už to ani nepočítám. A tak jsme šli nakoupit. Nejen tak, ale "něco" na sebe.
"Paní, na vás?" Prohlídla si mě hubená prodavačka zpoza brýlí a ušklíbla se. "To nemáme. Na vás tu nic nejni. "
Přiznám se, k zubaři bych šla radši.
"Bodejť by bylo, když nešijete na normální velikosti", špitla jsem, zatímco mě manžel tahal za rukáv z toho vietnamského obchůdku ven, na vzduch.
Ale ty indické šaty, co prodávají na náměstí, do těch se prostě vejít musím! Chodím kolem nich každý den do práce a sbírám odvahu zeptat se.
"Na vás? Takovou velkou velikost jsme včera prodali!" Ale nedám se. Očividně chci koupit stůj co stůj, ne včera, ale dnes.
Skoro půlhodiny vybalujeme velikosti, poměřujeme, zkoušíme, smějeme se. Nakonec - jo! Jsou sice trošilinku užší a takových nejméně pět kilo by to chtělo do nich zhodit, ale jdou! Kupuji, mám je! Myslím, že i prodavačky si oddechly, že mají ode mne konečně klid a že by mi prodaly už i cokoliv, jen abych už šla.
Vždyť co - mám už doma skoro plnou skříň takových věcí, zcela nových, do kterých již několik let zaručeně a šťastně hubnu, tak co. Však jejich čas jednou přijde.
Fujtajflík. Budu muset se sebou něco udělat. Budu muset chodit nakupovat častěji... bo je to dobrá motivace! A jednou do takového obchůdku přijdu, a bude mi sedět všechno to, co je nyní jen pro hubeňoury.
A žádná vychrtlá prodavačka se mi nebude zpoza brýlí posmívat, že nic pro mě nemá!
Howgh! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat