Každá emoce je charakterizována čtyřmi doprovodnými součástmi:
Podnětovou situací, vyvolávající emocionální reakci
Vědomým prožitkem, který může být pozitivní či negativní
Fyziologickou aktivací, kterou navozuje autonomní nervový systém a žlázy s vnitřní sekrecí
Chováním, které je samotnou emocí vyvoláno
S. S. Tomkins považuje emoce za primární motivační systém lidského chování, vysvětlování motivace prostřednictvím pudů (Freud) či potřeb (Maslow) považuje za omyl. Primárním „zesilovačem“ emocí u člověka je podle něj jeho tvář a výraz. Rozlišuje šest základních emocí, které jsou z tváře čitelné (v obličeji je 44 svalů, z nichž 40 je určeno pro emocionální výraz, zbývající 4 slouží k otevírání úst, k mluvení a ke žvýkání).
Druhy emocí
Tradiční rozdělení je na: nižší – jednoduché emoce, afekty a nálady, společné jsou i se zvířaty a vyšší, které jsou vázány na sociální potřeby, hodnoty a normy.
Nižší emoce
Výčet jednoduchých emocí pochází již od Ch. Darwina, ale zásadní význam pro výzkum má Tomkinsovo stanovení šesti základních emocí (z r. 1962), které mají zřetelně rozlišitelný výraz tváře:
Jsou to: hněv, znechucení (opovržení), strach, štěstí (projevy radosti), smutek, překvapení.
Vyšší emoce (sociální) můžeme rozdělit na: vášeň (lásku), hrdost, závist, stud, vinu, rozpaky, žárlivost, aj.
J. A. Russell kritizuje model základních emocí a jejich obličejového výrazu, zdůrazňuje roli kontextu. Výraz tváře nevyjadřuje specifickou emoci, ale pouze informuje pozorovatele o jeho stupni aktivace, soustředěnosti. Pozorovatel získává dva druhy informací, přičemž první je neemocionální povahy, tzv. kvazifyzikální, která vypovídá např. o upřenosti pohledu, naslouchání, atp. a druhá je úsudkem libosti (libost x nelibost) a aktivace (vzrušenost x utlumenost).
Vzrušenost
obávají se překvapený
rozhněvaný radostně
naladěný
frustrovaný Stres Vzrušení šťastný
nelibost libost
smutný Deprese Klid spokojený
unavený uvolněný
znuděný ospalý
Utlumenost
Prostor psychologického usuzování o emocích z výrazu tváře (podle J. A. Russella, 1997).
Tyto dvě dimenze (libost – nelibost, vzrušenost – utlumenost) popisují jednoduché a univerzální vnímání výrazu tváře ve všech kulturách. Pozorovatel však neodkrývá přímo emoce, ale emoce mají vždy svůj podstatný znak, jehož platnost je však odkrývána až v daném kontextu.
Z uvedené tabulky je patrné, co přináší libá vzrušenost, ta, která je nám příjemná a utlumenost a naopak, jak na nás působí nelibá vzrušenost – stres, a nelibá utlumenost – deprese. Všimněme si stresu a jejich atributů – frustrovaný, rozhněvaný, obávající se. Ten, kdo je nelibě vzrušený, má obavy, bojí se, má strach. A již bylo řečeno – na stres reagujeme buďto únikem nebo útěkem. Agrese může být (a často bývá) reakcí na nezvládnutý stres a strach.
Sociální emoce
trojí atraktivitaVášeň je silný pozitivní vztah k druhému člověku, při jehož vzniku má podstatnou roli atraktivita. Atraktivita může být trojí – fyzická, sexuální, osobnostní. Sexuální atraktivita je předmětem vášně jen u sexuálního partnera, sexuální touha nemusí být součástí vášně. Můžeme milovat bez sexu, tak jako sex může být bez lásky. Vášeň je však považována za emocionální základ lásky, která může mít mnoho podob – romantická, rodičovská, milenecká, přátelská, pečující, aj.
Stud je charakteristický negativním prožíváním sebe sama a svého charakteru jako důsledek rozporu mezi tím, kdo jsem a mezi normami a hodnotami společnosti. Stud vede k vyhýbání se jiným lidem, k samotě, k přerušení vztahů, k úniku od ostatních. Lidé, kteří požívají stud, jsou orientováni spíše na sebe, mají méně empatie k jiným lidem, člověk se uzavírá do sebe sama, do své ulity. Stud může vyvolat lhaní, neposkytnutí pomoci, neuposlechnutí příkazu – a tyto příčiny studu mohou paradoxně obnovovat příčinu (ze studu lžu, ze studu neuposlechnu, atp.)
Vina je prožívána jako zklamání, lítost, smutek, především však je při pocitech viny negativně prožíváno selhání vlastního výkonu. Mnohé studie ukazují, že lidé, kteří mají sklon k prožívání viny, jsou více empatičtí vůči jiným, nejsou orientováni na sebe, ale na druhé a na osudy jiných. Vina člověka neseparuje jako stud, jeho chování má opačné tendence – chce se druhým lidem přiblížit, omluvit, napravit chování, které mohlo ublížit.
Rozpaky – při prožívání rozpaků cítíme ohrožení své vlastní osobnosti, jsou doprovázeny nejistotou a ztrátou sebedůvěry a vznikají jako důsledek srovnání s osobními morálními hodnotami.
Žárlivost vzniká z pocitu ohrožení pro člověka důležitého vztahu, přičemž srovnání jedince se skutečným či pomyslným rivalem vyznívá nepříznivě. Vede ke snížení vlastního sebehodnocení, vyvolává strach, bolest, hněv. Může však vést ke zvýšení péče o druhého člověka, na kterého žárlíme, nebo motivovat k odstranění vlastních slabých stránek.
Závist je touha mít totéž co druhý a vzniká při zjištění podstatného rozdílu v něčem pro člověka důležitém. Závist je prožitkem nesouladu mezi tím, co člověk má a mezi tím, co by chtěl mít. Často je doprovázena pocitem nespravedlnosti. Její důsledky však mohou být i pozitivní – mohou motivovat k sebezdokonalení, zvýšit aspiraci v podobě nových cílů, apod.
Hrdost – vzniká jako důsledek srovnání s jinými lidmi. Každý člověk v sobě nosí své vědomí lidské důstojnosti.
Emoci nevyvolává samotná aktivizující stresová situace, ale spíše to, jak ji přijímáme a zpracováváme, v nás vyvolává citovou odezvu – frustraci. Lidi neznepokojují události, ale to, jak se na ně dívají (Epiktétos). Každý člověk má svou určitou míru frustrační tolerance, tedy odolnosti vůči zátěži. Frustrační tolerance závisí na rozsahu aktuálních životních stresů, jimž je jedinec vystaven a na způsobilosti stresy zvládat, což je důsledkem adaptivního učení. (R. Beeche, 1984).
1. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada, 2001.
Podnětovou situací, vyvolávající emocionální reakci
Vědomým prožitkem, který může být pozitivní či negativní
Fyziologickou aktivací, kterou navozuje autonomní nervový systém a žlázy s vnitřní sekrecí
Chováním, které je samotnou emocí vyvoláno
S. S. Tomkins považuje emoce za primární motivační systém lidského chování, vysvětlování motivace prostřednictvím pudů (Freud) či potřeb (Maslow) považuje za omyl. Primárním „zesilovačem“ emocí u člověka je podle něj jeho tvář a výraz. Rozlišuje šest základních emocí, které jsou z tváře čitelné (v obličeji je 44 svalů, z nichž 40 je určeno pro emocionální výraz, zbývající 4 slouží k otevírání úst, k mluvení a ke žvýkání).
Druhy emocí
Tradiční rozdělení je na: nižší – jednoduché emoce, afekty a nálady, společné jsou i se zvířaty a vyšší, které jsou vázány na sociální potřeby, hodnoty a normy.
Nižší emoce
Výčet jednoduchých emocí pochází již od Ch. Darwina, ale zásadní význam pro výzkum má Tomkinsovo stanovení šesti základních emocí (z r. 1962), které mají zřetelně rozlišitelný výraz tváře:
Jsou to: hněv, znechucení (opovržení), strach, štěstí (projevy radosti), smutek, překvapení.
Vyšší emoce (sociální) můžeme rozdělit na: vášeň (lásku), hrdost, závist, stud, vinu, rozpaky, žárlivost, aj.
J. A. Russell kritizuje model základních emocí a jejich obličejového výrazu, zdůrazňuje roli kontextu. Výraz tváře nevyjadřuje specifickou emoci, ale pouze informuje pozorovatele o jeho stupni aktivace, soustředěnosti. Pozorovatel získává dva druhy informací, přičemž první je neemocionální povahy, tzv. kvazifyzikální, která vypovídá např. o upřenosti pohledu, naslouchání, atp. a druhá je úsudkem libosti (libost x nelibost) a aktivace (vzrušenost x utlumenost).
Vzrušenost
obávají se překvapený
rozhněvaný radostně
naladěný
frustrovaný Stres Vzrušení šťastný
nelibost libost
smutný Deprese Klid spokojený
unavený uvolněný
znuděný ospalý
Utlumenost
Prostor psychologického usuzování o emocích z výrazu tváře (podle J. A. Russella, 1997).
Tyto dvě dimenze (libost – nelibost, vzrušenost – utlumenost) popisují jednoduché a univerzální vnímání výrazu tváře ve všech kulturách. Pozorovatel však neodkrývá přímo emoce, ale emoce mají vždy svůj podstatný znak, jehož platnost je však odkrývána až v daném kontextu.
Z uvedené tabulky je patrné, co přináší libá vzrušenost, ta, která je nám příjemná a utlumenost a naopak, jak na nás působí nelibá vzrušenost – stres, a nelibá utlumenost – deprese. Všimněme si stresu a jejich atributů – frustrovaný, rozhněvaný, obávající se. Ten, kdo je nelibě vzrušený, má obavy, bojí se, má strach. A již bylo řečeno – na stres reagujeme buďto únikem nebo útěkem. Agrese může být (a často bývá) reakcí na nezvládnutý stres a strach.
Sociální emoce
trojí atraktivitaVášeň je silný pozitivní vztah k druhému člověku, při jehož vzniku má podstatnou roli atraktivita. Atraktivita může být trojí – fyzická, sexuální, osobnostní. Sexuální atraktivita je předmětem vášně jen u sexuálního partnera, sexuální touha nemusí být součástí vášně. Můžeme milovat bez sexu, tak jako sex může být bez lásky. Vášeň je však považována za emocionální základ lásky, která může mít mnoho podob – romantická, rodičovská, milenecká, přátelská, pečující, aj.
Stud je charakteristický negativním prožíváním sebe sama a svého charakteru jako důsledek rozporu mezi tím, kdo jsem a mezi normami a hodnotami společnosti. Stud vede k vyhýbání se jiným lidem, k samotě, k přerušení vztahů, k úniku od ostatních. Lidé, kteří požívají stud, jsou orientováni spíše na sebe, mají méně empatie k jiným lidem, člověk se uzavírá do sebe sama, do své ulity. Stud může vyvolat lhaní, neposkytnutí pomoci, neuposlechnutí příkazu – a tyto příčiny studu mohou paradoxně obnovovat příčinu (ze studu lžu, ze studu neuposlechnu, atp.)
Vina je prožívána jako zklamání, lítost, smutek, především však je při pocitech viny negativně prožíváno selhání vlastního výkonu. Mnohé studie ukazují, že lidé, kteří mají sklon k prožívání viny, jsou více empatičtí vůči jiným, nejsou orientováni na sebe, ale na druhé a na osudy jiných. Vina člověka neseparuje jako stud, jeho chování má opačné tendence – chce se druhým lidem přiblížit, omluvit, napravit chování, které mohlo ublížit.
Rozpaky – při prožívání rozpaků cítíme ohrožení své vlastní osobnosti, jsou doprovázeny nejistotou a ztrátou sebedůvěry a vznikají jako důsledek srovnání s osobními morálními hodnotami.
Žárlivost vzniká z pocitu ohrožení pro člověka důležitého vztahu, přičemž srovnání jedince se skutečným či pomyslným rivalem vyznívá nepříznivě. Vede ke snížení vlastního sebehodnocení, vyvolává strach, bolest, hněv. Může však vést ke zvýšení péče o druhého člověka, na kterého žárlíme, nebo motivovat k odstranění vlastních slabých stránek.
Závist je touha mít totéž co druhý a vzniká při zjištění podstatného rozdílu v něčem pro člověka důležitém. Závist je prožitkem nesouladu mezi tím, co člověk má a mezi tím, co by chtěl mít. Často je doprovázena pocitem nespravedlnosti. Její důsledky však mohou být i pozitivní – mohou motivovat k sebezdokonalení, zvýšit aspiraci v podobě nových cílů, apod.
Hrdost – vzniká jako důsledek srovnání s jinými lidmi. Každý člověk v sobě nosí své vědomí lidské důstojnosti.
Emoci nevyvolává samotná aktivizující stresová situace, ale spíše to, jak ji přijímáme a zpracováváme, v nás vyvolává citovou odezvu – frustraci. Lidi neznepokojují události, ale to, jak se na ně dívají (Epiktétos). Každý člověk má svou určitou míru frustrační tolerance, tedy odolnosti vůči zátěži. Frustrační tolerance závisí na rozsahu aktuálních životních stresů, jimž je jedinec vystaven a na způsobilosti stresy zvládat, což je důsledkem adaptivního učení. (R. Beeche, 1984).
1. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada, 2001.
7 komentářů:
Moc děkujeme :)
Vy s námi máte ale trpělivost :)
Díky
Zajímalo by mne, jestli zaměstnavatel může u zaměstnance neustálým pětiletým kritizováním jeho práce vyvolat stud a jak se zaměstnanec proti tomu může bránit, když pracuje u soukromníka.
V této pozici se nacházím já. Říkám si, že mám krásnou osmiletou dceru, o kterou pečuji s láskou, hodného manžela, který nemá pochopení pro moji práci - učitelka hudby, a kde mám řešit svůj stud. Nesnáším veškerý kolektiv v práci. Loni došlo k takové vyhrocené situaci v práci, že mě zaměstnavatelka potupila přede všemi kolegy. Dává najevo, že jsem nula. Že všichni umí gramatiku ve psaní ŠVP, já ne. A dala mi tak úděsné mantinely, že pláču každý den. Z prázdnin jsem neměla nic už 3 roky. Můžete mi poradit? Mám vůbec studovat? Já strašně chci. A modlím se, abych si našla práci jinde s novým jménem, s novým kreditem, jako nová osoba. Paní Doc. PHDr. Škrabánková říkala minulý týden na přednášce, pokud jsme vzteklí, ať ani nestudujeme učitelství. Musíme mít trpělivost. Úplně jsem se zhrozila, protože kolegyně - důchodkyně mi řekla: "Vy jste z té dívčiny úplně vykolejená... Jak to?" A já jí odpověděla. "V šestém ročníku nezná basový klíč? Chtěla byste učit toto dítě? Za šest let selhala má snaha z této dívenky - jinak velmi půvabné - nic proti ní nemám - ani to, že ty noty nezná - jen mě ta práce unavuje - udělat samostatnou jednotku, o které píšeme v ŠVP. Na konci 1. stupně v 7. ročníku by měl žák - umět nastudovat samostatně skladbu dle jeho libosti. Myslíte si vážně, že ona to zvládne?" Ani náhodou. Hodněkrát si říkám, jestli opravdu jsem ta učitelka špatná já, že jsem za pět let toto dítě nenaučila noty natolik rychle číst a reprodukovat na nástroj, aby splnila po mně požadovanou náplň práce. No nic. Budu končit. Přeji Vám Pěkný den.
Dobrý podvečer, chtěla bych mou předešlou úvahu vzít zpět. Nevím, jestli vůbec mohu. Po dvou přednáškách psychologie a pedagogiky jsem si uvědomila velmi důležité věci. Je jich hned několik. Ta práce za to stojí a stála a vždy stát bude. Je velmi důležité to, jak ty děti strhnout a motivovat, aby začaly pracovat tak, jak já potřebuji. Minulý týden, kdy jsem vyučovala jednu plachou dívenku, která chodila první rok k mé zaměstnavatelce, pak jsem ji dostala já do mé třídy, jsem jí položila jednoduchou otázku. Nevím, jestli jsem udělala dobře. Myslím, že ano, protože její slzy vypovídaly za vše. A maminka, která přišla do hodiny mi poděkovala, že jsem si tu žákyni nechala v mé třídě. Loni jsem učila plný úvazek. Nyní mám poloviční a bohužel 10 dětí jsem předala své zaměstnavatelce. Většina dětí to nerozchodila a odhlásila se. Nervově se zhroutila. Vím, že je docela možné, že někdo usoudí, kdo jsem (podle mé mluvy). V tuhle chvíli je mi to jedno. Ta otázka zněla: Holčičko, chci se Tě zeptat. Když bych ti vysvětlila typy učitelů: 1 - 6, přičemž šestý byl mocenský. Můžeš mi říct, proč jsi chtěla zůstat u mne a nejít zpět k mé zaměstnavatelce? Řekla - je příliš krutá. Nemá pro děti pochopení. Nemám v ní zastání. Nerozumí mým potřebám.
Něco na tom bude. Všichni pedagogové - kteří nás učí na klavírní seminář nebo cvičení - na první hodině řekli: jak je důležité mít pedagogickou praxi z Konzervatoře.
Víte, ta zaměstnavatelka není zdravý člověk. Ona tu konzervatoř nemá, kdo ji nemá, nemůže učit na ZUŠ. Bohužel něco na tom bude. Především je mi líto těch dětí. Dávám si velkou vinu na tom, že jsem jim zničila život. Na druhou stranu jsem velmi ráda, že mohu studovat dál a vzdělávat se u tak moudrých lidí - pedagogů - jako jste Vy, a další. Moc si toho vážím. Myslím, že člověk, který už zakusil učení a vzdělává se dál si váží studia daleko víc, protože ví, že je to pro něj důležité a vše bere z filozofického hlediska. Víc do důsledku. Moc mne ta první zpráva mrzí.
To jsem ještě já. Už nebudu psát nic, co by počerňovalo lidi, protože jsem se dozvěděla spoustu nových okolností, které mě donutily podívat se na věc z jiného úhlu než ze kterého jsem jej vnímala celých pět let.
Vím, jak je těžký život. A jsou situace, které člověkem nějakým způsobem zamávají a on se začne určitým způsobem chovat. Je možné, aby se dopustil profesionální chyby a neuvědomil si to? Asi ano. Mě to došlo tento týden. Říkám si, jestli u některých lidí, které jsem namíchla mi to projde, když se jim omluvím. A očekávám totéž vůči mně. Vůbec vše se týká komunikace.
Paní Doktorko Prokešová, ani nevíte, jak Vás mám ráda. Hrozně jste mi pomohla. Moc Vám děkuji. Mé jméno Vám napíšu na e-mail. Přeji krásnou noc.
Vracím se. Dnes s postupem času říjen - duben - mohu říci, že k oné události došlo znovu. Jednoduše řečeno. Má zaměstnavatelka ve mně nevidí perspektivního učitele. Pohádala jsem se s kolegyní i se zaměstnavatelkou. Rozbrečela jsem se, protože nezvládám práci a nemíním si ji tahat domů na víkendy, kdy už tak jsem málo s dcerou. Nemíním dceru ochuzovat o svůj drahocenný čas věnovaný jí. A tak asi odejdu z práce a víte co? Je mi úplně jedno, jestli tu práci získám nebo nezískám. Kolega mi dnes v práci řekl... Nebuď blbá... Stanov si priority Petro. A já řekla. Já je stanovené mám, Vlasto. On řekl... práce je nejdůležitější. Ta tě živí. A já jsem řekla... To máš pravdu. Ale zapomínáš na důležitou otázku. Až si nahraju naše rozhovory z porad, kde mně neustále pět let napadá ředitelka za to, že mí žáci nejsou dostatečně připraveni na předehrávky a teď mi kolegyně vyčítá, že jí plaším její žákyni, že tam blbne a že jsme měly secvičovat dohromady její skladby mnohem dřív než před dvěmi týdny... nebyla to moje vina. Já to zahrát umím. A že to ta holka neuměla před dvěmi týdny... To je její problém. Sama se mi přiznala, že se tam plete. Víte, už jsem se vytrestala z předešlého roku dost. Celý rok už s žáky nacvičuju na předehrávky. Sama ředitelka mi to tak poradila, abych to se staršími žáky takto praktikovala. Až natočím to, co se probírá na poradách, to by se inspektorát divil. Jak nás ponižují zaměstnavatelé.
Vím, že mluvím vztekle. Jsem vzteklá a potřebuji to ze sebe dostat. Tak se omlouvám ostatním i Paní doktorce Prokešové za to, co tu píšu.
P. S. Myslím, že převychovat by potřebovali naši zaměstnavatelé.
Zaráží mně akorát, jak lidi se k nám chovají.
Okomentovat