Zastavení devatenácté
Někdy mě to udivuje. Jsme někdy velice citliví, jak se k nám chovají druzí. Ale už vůbec nevnímáme, jakým způsobem se k těm druhým chováme my samotní.
Je to takové nepochopitelné. Vadí nám, když na nás někdo třeba zvýší hlas. Nebo málo poslouchá to, co říkáme. Nebo nás málo celkově vnímá a nevšímá si nás tak, jak bychom si podle našeho mínění zasloužili. A přitom - my se kolikrát k těm druhým chováme stejně nebo snad ještě hůře...
A přitom to neříkal už kdysi dávno, dávno již tomu Konfucius, ale mnoho dalších filosofů. Snad nejznámější je kategorický imperativ Immanuela Kanta (parafrázuji): Jednej s druhými tak, jak by sis přál, aby oni jednali s tebou. Chovej se vždy tak, aby tvé jednání mohlo být v každém okamžiku mravním zákonem...
Jak prosté a jednoduché. Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nečiň ani ty jim.
Kdybychom to chápali a fakticky se podle toho chovali, bylo by nám dobře mezi lidmi na zemi.
Bůh ví, proč to neumíme.
A chyby hledáme jen u těch druhých...
Otázka č. 19 hlavní: Na přednášce (tuším) jsme si už to říkali - vzpomínáte? Jaká jsou tři dogmata (tzv. nutné postuláty) I. Kanta, která nám napomáhají žít? Čemu máme prostě a jednoduše věřit a nepátrat rozumem proč?
Otázka č. 19 osobní, soukromá, jen pro vlastní zamyšlení: Chováme se k druhým vždy jen tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám?
Žádné komentáře:
Okomentovat