Někdy se zdá, že je život jen a jen o práci. Někdy ta práce přerůstá přes hlavu. Někdy až moc.
Pomáhají mi myšlenky - jak jinak - Jana Amose. Ani nevím, čím to je, ale tak se mi tak nějak ten pán pořád motá do života.
A když mám moc práce a spěchám, občas mi prolétnou hlavou jeho slova: "Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest." No a protože nejsem hovado, tak se uklidním a nekvaltuji. Protože proč, že jo.
A když mi přerůstá práce přes hlavu až tak, že se mi roztřesou ruce, vytanou mi na mysli další jeho slova: "Kůň k tahu, pták k letu a člověk ku práci!" No a protože nejsem to hovado, jak už jsem vzpomínala, ale člověk, tak mi nezbývá nic jiného než pracovat. Však k tomu jsem, no ne?
A když mě bolí svět a říkám si, proč zrovna já musím žít to, co žiju, tak mě utěší opět slova Amosova: "Stůj v lose svém až do skonání svého, a to, co jsem ti připravil, přijímej s radosti!" (či tak nějak).
A tak se raduji, protože co jiného mi také zbývá. A myslím, že to nezbývá jen mně, ale nám všem...
Otázka č. 24 hlavní a těžká: Nevím, jestli se opět neopakuji, ale víte, jak souvisí slova resilience, frustrační tolerance a vulnerabilita s výchovou?
Otázka č. 24 náročná k přemýšlení: A jak s výše uvedenými otázkami souvisí slova básníka J. Mahena: Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj?
Otázka č. 24 doplňující pedagogická: Můžeme děti vychovávat k víře, že ať se děje co se děje, po každé noci slunce vyjde? Pokud ano, jak?
Žádné komentáře:
Okomentovat