Léta mě trápí podivná otázka. A s těmi léty stoupá její naléhavost, ne že by klesala. Je to pořád dokola, dokolečka. Přichází to kdo ví odkud, usedá, chce být asi tady s námi, ten nezvaný host. Nemilý host. Nechtěný host. O koho jde?
Jde o prach.
Setřu jej, někdy i namokro. Tam, kde padne, vyleštím. Denně pak beru do rukou tu úžasnou věc jménem koště, metla, smeták - jak chcete, a vymetám všechny kouty, nejen plochy. Ale je to jako perpetuum mobile. Nevím, proč lidé pořád nevěří v jeho možnost existence. Zkuste máchat koštětem, pořád je do čeho. Jen co jej vezmete do rukou, odněkud vždycky spadne něco, co lze zametat.
I zvědavý to člověk, pátrala jsem. Co je příčinou. A zjistila jsem. Nejen prach padající z nás samotných, nejen ze zvířátek, která máme, nejen z možného přítomného v domácnosti... s údivem sobě vlastním jsem zjistila, že nejvíce prachu a nečistot k nám prý padá z Vesmíru. Jde o vesmírný prach. Naplňuje mě to úctou, že něco z dalekých dálek, něco z nekonečna a z věčnosti, se takto prozaicky usadí na naší podlaze. Je to slastný, všeobjímající pocit. Dokazuje to, že jsme všichni jeden převeliký celek, propojený s Vesmírem. I naše podlaha má co do činění s dalekým nekonečným nedozírným prostorem.
Naplňuje mě to pocitem sounáležitosti všeho a všech. Slovy Komenského: omnes, omnia, omnino. Ale proč tomu tak, ta otázka mě trápit nepřestává...
Otázky osmnácté, čaro-dějnické:
1. Co to znamená v naší filosofii prolétávat se na koštěti čarodějnic? (nápověda vizte přednášky, ve skriptech není)
A co na to F. Guattari a G. Deleuze? (nápověda: rovněž přednášky...)
A co na to Popelka? (nápověda: vizte vlastní úsudek :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat