Pohádka. Pohádky. Vždy po-hádkách, po hádce. Znáte nějakou pohádku o čase? O tom, jak si plyne, bezohledně na nás, bere nám všechno, co nám kdy bylo milé a drahé, a nezastaví se, nesedne si, nezapláče...
Ach jo, čas. Jeden z velkých filosofů řekl, že člověk je nejen vpádem do celku jsoucího, ale také ke své smrti předbíhající se. A další z jeho blízkých přátel říkával, že filosofovat znamená učit se umírat. Takže jdeme touto cestou, cestou za nadějí, a učíme se... naději ztratit?
Umírat prý znamená zalykat se vzlykotem dítěte. Je to návrat k původnímu vzlykotu, povýšený životem. Kruh počínající nezodpovědností, posléze pokračující životní zodpovědností a končící dobrovolným odevzdáním se do opětovné nezodpovědnosti.
Zvláštní. Není lepší gruntovat byt před Vánocemi, shánět dárky, péct cukroví, poslouchat vánoční písničky, zdobit své okolí světýlky, než takto přemýšlet? Nejsou samotné Vánoce nakonec jen velikááánskou pohádkou pro nás pro lidstvo, pro nás pro všechny?
Běžím vyndat z trouby vanilkové rohlíčky...
Žádné komentáře:
Okomentovat