Aj, omlouvám se předem za úvod k tomuto zastavení, ale nejde to jinak... ale prý v okamžiku umírání se nám vrátí některé důležité okamžiky našich životů. Bude to úžasné - pokud tomu tak skutečně je. A bude to úžasné i v tom, že:
Opět bude prosincové ráno, a já budu opět malá holčička. Venku budou závěje sněhu a mrznout bude, až do morku kostí. A maminka - ach Bože, moje maminka! mi navleče rukavice a šálu a čepici a půjdeme spolu tou zasněženou a ještě neprobuzenou, spící krajinou naší ulicí, budeme se brodit sněhem, tváře budou pálet od mrazu, ruce zebnout, prsty nohou nebudou cítit, ale na světě bude krásně, překrásně.
Ruku v ruce půjdu s maminkou přes náš most směrem do našeho kostela, a tam pan varhaník zanotuje to svoje Ejhle Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním i bude v onen den světlo velké....
A babky v lavicích, celé zkřehlé, budou zpívat... Allelujah
To bývaly roráty. Nezapomenutelné, nádherné okamžiky v životě. V tom dětském.
Snad se jednou vrátí...
Žádné komentáře:
Okomentovat