Musím se tohoto dotknout. Ať chci nebo ne... Jde o pojetí B-love a D-love, hlavně tedy té lásky, která je chápána jako něčím podmíněná. Není dobré milovat podmíněně - jestliže budeš takový, taková, teprve pak tě budu mít rád, ráda. A my chceme lásku bez těchto podmínek. Opravdu tomu tak je?
Zvolila bych tady dvojí přístup, podmíněnou lásku zavrhující a podmíněnou lásku motivující, podporující. Ta první je podmínkou k lásce jako takové - a pokud podmínky nesplňuješ, nebudu tě mít ráda, nebudu milovat. Tato je zavrženíhodná, aplikovaná směrem k dítěti bych řekla, že dokonce trestná. Ale pak je tady ten "druhý" podmíněný přístup - mám tě ráda za všech okolností, ale budu ráda, pokud toto nebo tamto příště třeba neuděláš, pokud.... se budeš snažit být ještě lepší, než jsi teď... protože vždy je "co" vylepšovat.
Láska being, bez podmínek, ta nás k práci na sobě nevede. Jsem jaká jsem a takovou mě prostě miluješ. Není třeba na sobě nic měnit, není třeba růst, není třeba být motivován... Je to skvělé, krásné, šťastné, tak jako ta láska, která prostě je.
Obojí lásky je v našem životě více než potřeba. Jsou si navzájem plnohodnotné, doplňující.
Howgh !
Souhlasíte se mnou?
Aha, aha, a teď jsem vám takřka prozradila odpověď na jednu ze svých otázek.. co teď?
Žádné komentáře:
Okomentovat