Sedím a přemýšlím. Vlastně ne, cestou do kopce vydýchávám. Prošli jsme spolu už kus cesty. Je na čase zase si na chvíli odpočinout, vydechnout, nabrat novou sílu a energii. Ale nezastavovat se, znáte to, zastavit se někdy znamená ztratit rychlost a směr...
Přitom čas neúprosně utíká. No utíká, line se. Prostě tak nějak je. Nezachytitelný, jen tak proklouzávající mezi prsty, nezastavitelný. Vždycky mě tento spád času hodně udivoval a zneklidňoval. To tolik známé v životě: až mi bude tolik, až mi bude o tolik více, až mi bude vůbec více... A najednou to je. Zajímavé, vždycky něco, co očekáváme s nadějí - i bez naděje - nakonec tak nějak je, aniž víme, jak...
Otázky dvacáté třetí, pohádkově-smutně laděné:
1. Vzpomínáte si ještě na svůj nejkrásnější dárek, který jste kdy našli pod stromečkem?
2. A vzpomínáte ještě na svou nejoblíbenější pohádku z dětství? Která to byla? A proč?
Žádné komentáře:
Okomentovat