Štěstí - to je mu..ž...ka jenom zlatá :-)
No jo, kdyby tak člověk věděl, co to vlastně je. Ale prý to všichni do jednoho chceme. Prý není člověka, který by si nepřál být šťastný, nebo který by si nepřál prostě nějaké to štěstíčko mít.
A že prý ke štěstí vede nepříliš dlouhá cesta - od srdce k mozku a od mozku k srdci.
A že prý záleží na úhlu pohledu.
A že prý, když ráno vstaneme, máme si říct, že budeme mít šťastný den, protože ho takový mít chceme, a on prostě šťastný bude.
A že prý i v neštěstí můžeme být šťastní, pokud si umíme tento pocit sami v sobě vyvolat. Nebo pokud v srdci šťastní jsme, tak nás nic nezlomí, protože jsme prostě šťastní - a basta.
Tak nevím - hmm - často chci opravdu šťastná být a říkám si všecko to výše napsané. A nejde to. Když je mi prostě nešťastno, nejde být naopak. Dá se na druhé lidi usmívat a třeba i být zjevně veselý, ale uvnitř je ticho, smutno, ztemnění.
Říká se, že štěstí někdy i sedne na vola. Mám někdy pocit, že na mne ještě nesedlo. Asi holt nejsem vůl.
Ale to je slabá útěcha, že jo...
Otázka č. 19 vtíravě se do srdce deroucí: Je možné vychovat šťastného člověka? Pokud ano, jak?
Otázka č. 19 možná hodně těžká: Co je resilience? A jak jí ve výchově rozumíme?
Otázka č. 19 pedagogicko normativní: Máte recept na štěstí, kterým by bylo možné pomoci těm, kdo ho nemají?
Žádné komentáře:
Okomentovat