Kolikrát se v životě ptám, kým nebo čím se nechat vést. Ne vždy mám pocit, že znám odpověď.
A kolikrát bych byla vděčná za ruku, která by uchopila tu mou a vedla mne. Neomylně a přesně.
Jenže ono asi nejsou neomylné a přesné cesty.
Klikatí se, a ne vždy vedou tam, kam mají. A ne vždy vůbec nějaké cesty jsou. Místo cest a cestiček jsou třeba jen pěšinky v trávě.
Někdy opravdu nevím, kudyma jít. A nejen v přítomnosti.
A udivuje mne, jak lehce se někdy cítíme být oním "paidagogos".
A jak druhým kolikrát a nevědomě nabízíme místo cest pouhé bloudění...
Otázka č. 2 hlavní: Kdo to byl paidagogos?
Otázka č. 2: smutně zamyšlená: Znáte svou cestu?
Otázka č. 2 jen tak podivná: Proč studenti nikdy nesedí v prvních řadách? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat