Kolikrát o tom přemýšlím. Být poslušná. Hodná. Neodmlouvat. Dělat to, co po mně chtějí jiní. A někdy u toho ani nepřemýšlet, proč.
To nejde tak jednoznačně říct, že nemáme být poslušní. Ono poslouchat se má. A malé dítě je k tomu, aby poslouchalo, vedeno. Jenže -nemůže to být a není to pouze jediné měřítko dobrého vychování (jak jsme si už říkali).
Ani poslušnost - tak jako láska - nemůže být slepá. Výchova by měla vést mimo jiné k samostatnosti, tedy i k vlastnímu úsudku. Nejde někoho nebo něco jen poslouchat a nenést tak zároveň zodpovědnost za to, co děláme.
Poslušný člověk je člověk, který uznává autoritu, kterou zároveň jako autoritu i vnitřně přijímá, tedy autoritu, která je přirozená. Ale zároveň za své činy nese vlastní zodpovědnost.
Tam, kde vlatní zodpovědnost není možná, tam by neměla být ani poslušnost.
Kolikrát o tom přemýšlím, jak to vyjádřit, aby to bylo pochopeno. Nejen ostatními, ale také mnou samotnou. Protože někdy uděláme z poslušnosti spoustu chyb i tam, kde je neočekáváme..., kde o nich netušíme.
Poslušnost je věc někdy hodně, hodně složitá.
Otázka č. 16 složitá: Je poslušnost znakem dobré výchovy? Co si o tom myslíte Vy sami?
Otázka č. 16 dotěrná: Přemýšleli jste někdy o "problému" poslušnosti? pokud ano, v jaké souvislosti?
Otázka č. 16 divně zjišťující a asi protivná: Souvisí poslušnost s Napoleonským komplexem?
Žádné komentáře:
Okomentovat