Máme doma perskou kočku. Rachel.
Hned první adventní neděli se prošla adventním věncem a vzplála. Ocasově. Jen tak dýmila... byl to zvláštní pohled. A hrozný smrad.
Před chvílí, když jsem vám psala otázky, jsem zaslechla podivný zvuk z naší kuchyně. Kdybych byla bývala hned věděla, co to bylo, tak bych o lásce a snění asi moc zasněně nepsala...
- ta kočka shodila pet láhev se stolním olejem, vykoupala se v tom či co
a pak skočila ke mně k počítači.
Teda skočila - něco mastného, hnusného, splihlého, divného, zoufalého na mne mňoukalo, dělajíc podivné mastné stopy. A drápalo se do mé náruče. A v pohledu očí - těch jejích - jsem viděla celý olejový "láskyplný" svět.
Teď už je okoupaná, kouká na mne, a možná i usne.
Já asi ne...
a pak že lásky na světě nět.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Neustále mě udivuje, jak rychle dovedeme těm našim domácím potvůrkám odpustit... :D
Okomentovat