Přemýšlím - protože to dnes ani nejde jinak - o životě a o smrti.
A o tom, co po nás jednou zůstane. A proč.
Jakou stopu tady na světě zanecháme, a co je vlastně důležité. Jestli mít na pohřbu hodně lidí, nebo málo, jestli je dobré být známou osobností, nebo jen někým nenápadným, kdo někde v tichém koutku dělá to, co dělá, opravdově a čestně.
Jak žít a jak jednou umírat? Nenápadně, tiše... nepozorovaně...
Nevím.
Myslím si ale, že všichni se tak nějak snažíme žít, jak nejlíp to jde.
Otázka dvacátá smutně se opakující: Jak to myslel Aristoteles s pojetím člověka jako animal rationale a co to má společného s mým dnešním zamyšlením?
Otázka dvacátá jednoduchá: Jaký je smysl života? V čem spočívá?
Otázka dvacátá humorně feministická: A co ženy, mají si kde hrát? :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Aristoteles definoval člověka jako zoon logon echon (bytost mluvící a naslouchající) a zoon politikon (bytost společenskou). Člověk je bytost mluvící a naslouchající, tedy bytost, která je schopna komunikace na základě schopnosti naslouchání druhému člověku a vzápětí porozumění. Člověk je však bytostí, která je schopna naslouchat nejen lidskému slovu, ale také řádu, logu věcí, harmonii světa a hudbě vesmíru. Nejen slova promlouvají. Člověk souznívá s celým vesmírem a jako takový je schopen naslouchat hudbě, řeči beze slov i světu jako celku. Je však toho "současn" člověk vůbec ještě "schopen"? Umí naslouchat - nejen řádu světa, ale také blízkému člověku? Umí naslouchat sobě a svému nitru? Zoon politikon dále vymezuje člověka jako bytost nejen naslouchající a schopnou porozumět, ale také jako bytost společenskou, která se projevuje prostřednictvím obce (polis) a jejího řádu (nomos). Být občanem a dodržovat zákony dané společnosti umožňuje člověku nejen někam patřit a nést svým způsobem zodpovědnost, ale především dobře a šťastně žít. Být občanem znamená nebýt lhostejný, ale zúčastnit se okolního dění a být tak ke prospěchu ostatním. Znamená to nebýt nečinný a v ústraní, ale zapojit sebe sama do života v dané společnosti a přiložit svou "ruku k dílu". (srdce a rozum)
Taky jsem ho měla ráda. Byl snílkem, který věřil v dobro. Myslel dobře, někdy konal špatně, poněvadž odsouhlasil věci, které bych já osobně neodsouhlasila a pro mnohé je a bude symbolem svobody a hrdinství. Já mu za to děkuji. Když jsme obědvaly s dcerou a poslouchaly jsme zprávy, ve kterých pronesli moderátoři smutnou zprávu, že Pan Václav Havel, první Prezident ČR, zemřel, dcerka se rozplakala a já s ní. Ačkoliv byla miminko, když Pana Havla vystřídal současný Pan Prezident Václav Klaus, život Václava Havla znala natolik, že ji to rozplakalo. Vůbec, letošní vánoce nás opouští hodně lidí. V rodině máme dvě úmrtí. D11549
Okomentovat